Označovat dnešní společnost jako společnost informační se stalo běžným zvykem. Obecně se jedná o společnost, v níž roste úloha a význam práce s informacemi. Informační společnost je jedním z konceptů postindustriální společnosti. Je založena na rozvoji a implementaci informačních a komunikačních technologií. Podstatným rysem takové společnosti je vytvoření globální sítě poskytující velké množství dat, prakticky se jedná především o Internet. Hovoří-li se v této souvislosti o společnosti vědění nebo společnosti znalostní, pak je to zejména proto, že rostevýznam kvalifikačních požadavků na jednice i společnost, roste úloha a význam vzdělávání.. Počáteční vzdělání už člověku k uplatnění nestačí, měnící se prostředí informační společnosti si žádá vzdělávání celoživotní. Koncept celoživotního vzdělávání se prosazuje zhruba od devadesátých let. Stále více lidí navíc nechápe vzdělávání jen jako prostředek k uplatnění, ale také jako cíl sám o sobě. Informační a komunikační technologie prostupují a proměňují nejen oblast vzdělávání, ale celou šíři společenských procesů. Ovlivňují celou společnost a v důsledku každého jedince, jeho osobní život, pracovní i společenské uplatnění.

Současná společnost se znovu strukturuje. Sociální systém je obecně souborem statusů (pozic), s nimiž jsou spojena určitá práva, povinnosti a předepsané (očekávané) chování: role. Vztahy mezi jednotlivými statusy představují sociální strukturu. Status, který určuje postavení ve společnosti je tzv. řídící (určující) status a jedná se zejména o pohlaví, věk,způsob obživy a etnickou příslušnost (Šanderová 2000). Není vyloučené, že právě úroveň informační gramotnosti(informační status )se v budoucnu stane jedním z určujících statusů v informační společnosti.

Pojem status se často užívá jako synonymum pro prestiž, která je chápána jako úcta prokazovaná jednotlivci ostatními lidmi. Společně s materiálním zabezpečením je pak privilegiem, tedy výhodou vůči ostatním. Lidé, kteří jsou schopni nejen používat informační a komunikační technologie, ale také s nimi pracovat tvůrčím způsobem a spoluvytvářet jejich rozvoj, mají v informační společnosti vysokou prestiž, která pramení ze schopnosti využívat moderních nástrojů komunikace a přenosu informací. Tito lidé se také uplatňují (mohou uplatnit) v atraktivních a dynamicky se rozvíjejících odvětvích a obvykle mají (nebo mohou mít) vysokou životní úroveň.

Je fenoménem právě této doby, že se společnost znovu stratifikuje a vytváří nerovnosti. Vytváří se jakási informační elita, což zahrnuje ty lidi, kteří dokáží nejen využívat (střední vrstva), ale také vytvářet a měnit informační technologie. Tato počítačová elita tvoří relativně malou skupinu programátorů a dalších informatiků (Cejpek 1998:72). Protipólem této skupiny je pak vrstva těch, kteří nejsou schopni zapojitse do procesů, které sebou rozvoj informační společnosti nutně přináší. Mluví-li se však o dopadech rozvoje informačních a komunikačních technologií na společnost, je třeba si uvědomit, že technologie je produktem společnosti, nepřichází zvenčí. Lévy v tomto smyslu píše o rozvoji kyberprostoru, který podporuje rozvoj procesů kolektivní (společenské) inteligence a vede k vyřazování těch, kteří nevstupují do pozitivního cyklu této změny, jejího chápání a osvojování (2000:27). Jedná se vlastně o stratifikovaní společnosti v procesu rozvoje informační společnosti (kyberkultury).

Co můžeme pozorovat, vyjadřuje termín statusová solidarita, jako znak sociálních skupin, jejíž členové se sdružují na základě příbuznosti zájmů, která vyplývá z podobnosti jejich postavení ve statusové struktuře společnosti (Musil 1995:425). Zdá se, že společenství lidí, kteří mohou být, v souvislosti s výše uvedeným, považováni za informační elitu, jsou víceméně uzavřená a profesionalizovaná, podporují výměnu zkušeností mezi svými členy a jejich existenci lze vysledovat nejen v prostředí Internetu.

Pokud se informační status stane skutečně v informační společnosti jedním z určujících statusů, pak je určitě v zájmu každého jedince i celé společnosti informační gramotnost podporovat a rozvíjet. I kdyby se však takový předpoklad zcela nenaplnil, zahrnutí rozvoje informační gramotnosti do vzdělávacích soustav je žádoucí a napomáhá lepšímu uplatnění ve společnosti založené na rozvoji informačních a komunikačních technologií.

Původní význam gramotnosti je dovednost číst a psát a jako taková byla až do přibližně 15. století výsadou elity společnosti. Dnes je míra gramotnosti důležitým ukazatelem kulturní úrovně společnosti. V přeneseném významu znamená gramotnost nějakou konkrétní schopnost či dovednost, většinou duševní. Počítačová gramotnost znamená ovládnutí počítače přinejmenším na uživatelské úrovni (Velký sociologický 1996:351-2), internetová gramotnost znamená schopnost práce s Internetem.

Funkční gramotnost zahrnuje nejen znalost čtení a psaní (a počítání). V rámci mezinárodních výzkumů IALS/SIALS byla funkční gramotnost definována jako schopnost aktivně participovat na světě informací (Lidské zdroje 1999:88). Úroveň funkční gramotnosti se nemusí nutně krýt s dosaženým vzděláním. Vzdělávací proces ne vždy funkční gramotnost podporuje, může také člověka zahltit množstvím zcela nepotřebné faktografie. To je případ také České republiky: v zemích Evropské má téměř čtvrtina populace velmi dobrou úroveň funkční gramotnosti, v České republice je to méně než desetina, přičemž mezi lidi s velmi nízkou úrovní funkční gramotnosti patří také 6% vysokoškolsky vzdělaných, oproti 1% v Evropské unii (České vzdělání 1999:35). Ve výzkumech IALS/SIAL byla funkční gramotnost dále rozčleněna do tří složek: gramotnost literární, jako schopnost nalézt a porozumět informaci z textu, gramotnost dokumentová, jako schopnost vyhledat a využít přesně definovanou informaci a numerická gramotnost, jako dovednost manipulovat s čísly (Lidské zdroje1999:89). Důležitou součástí funkční gramotnosti je také schopnost dorozumět se v cizím jazyce, a to především angličtině, která je v současné informační společnosti jazykem určujícím.

V českém prostředí se pojem informační gramotnost objevuje v souvislosti s relevantními veřejněpolitickými dokumenty. Jedná se o Státní informační politiku (1999), Koncepci státní informační politiky ve vzdělávání (2000) a Národní program rozvoje vzdělávání (2001). Státní informační politika je zastřešující politikou v informační společnosti. Zabývá se nejen informační gramotností, která je jednou z jejích osmi priorit, ale i dalšími oblastmi, kterých se rozvoj informační společnosti dotýká. Informační gramotnost definuje rámcově jako ovládnutí práce s informacemi s využitím informačních a komunikačních technologií. Obecně se informační politika v oblasti vzdělávání zaměřuje především na rozvoj gramotnosti počítačové a internetové. Nijak nezdůrazňuje důležitost rozvoje informačních aspektů současně definované funkční gramotnosti (především gramotnosti literární a dokumentové), tedy obecně schopnosti pracovat s informacemi. Národní program rozvoje vzdělávání, který je určující vzdělávací politikou, naopak hovoří zejména o rozvoji všech složek (pouze) gramotnosti funkční. Odvolává se sice na Státní informační politiku, ale nereflektuje ve svém znění rozvoj informační společnosti a důležitost práce s informačními a komunikačními technologiemi. Alespoň rámcová poznámka o rozvoji těchto kompetencí je však žádoucí. Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání, je rozpracováním informační politiky v konkrétní oblasti. Koncepce opět definuje informační gramotnost příliš úzce, jako gramotnost v podstatě počítačovou a internetovou, což ale samo o sobě nestačí. Nedostatky pak provázejí i konkrétní navrhované programy. Pojmová nejednoznačnost vede k nesouladu jednotlivých politik, k překrývaní cílů a programů a neefektivní alokaci zdrojů. Přesné definování pojmu informační gramotnost a jeho správné chápání může napomoci zaměřit relevantní politiky cíleněji.

Co tedy obnáší informační gramotnost?Vraťme se ještě k vymezení gramotnosti funkční, jak byla definována v rámci výzkumů IALS/SIALS: ta zahrnuje: literární gramotnost, dokumentovou gramotnost a gramotnost numerickou. Důležitou součástí funkční gramotnosti je také schopnost dorozumět se v cizím jazyce, nyní ji nazvěme gramotností jazykovou. Tyto složky funkční gramotnosti jsou indikátorem vzdělanostní úrovně společnosti. Znázorníme-li funkční gramotnost jako rovnici, bude vypadatnásledovně:

Informační společnost je založená na rozvoji informačních a komunikačních technologií. Předpokládá práci s informacemi a schopnost jim rozumět. Tato dovednost je již dnes součástí funkční gramotnosti, především gramotnosti literární a dokumentové. Práce s informacemi v informační společnosti je do značné míry určovaná příslušnými technologiemi a jejich využitím. V praxi se jedná zejména o práci s počítačem. Schopnost práce s počítačem nazvěme počítačovou gramotností. Specifickou součástí počítačové gramotnosti je pak gramotnost internetová, jako schopnost nalézat a pracovat s informacemi v interaktivním prostředí Internetu. Zahrneme-li tyto specifické gramotnosti do kontextu funkční gramotnosti rovnice se proměňuje následovně:

Rozvíjet informační gramotnost tedy znamená vycházet z doporučení, která vyplývají z výzkumů funkční gramotnosti, zejména pokud jde o přesun důrazu z faktografie na obecnější kompetence, rozvoj komunikačních dovedností, důraz na výuku cizích jazyků - zejména angličtiny - a schopnost řešit problémy. Navíc to však znamená také rozvíjení schopností práce s technologiemi (zejména počítačem) a Internetem.Ovládnutí práce s technologiemi je důležitou podmínkou uplatnění v informační společnosti.

Koncepce státní informační politiky ve vzdělávánídefinuje navrhované žádoucí kompetence v rámci informační gramotnosti obecně: jako schopnost práce s počítačem a příslušnými technologiemi. Znovu klade důraz na práci s informacemi a jejich porozumění, což je v podstatě součástí gramotnosti literární a schopnost orientovat se v informacích a vyhledávat je, což zahrnuje gramotnost dokumentová. Ovládnutí anglického jazyka, jako určujícího jazyka v oblasti informačních a komunikačních technologií, je více než doporučeno. Pokud by se Koncepce omezila na rozpracování gramotnosti počítačové a internetové a doplnila tím Národní program rozvoje vzdělávání, který dostatečně klade důraz na růst úrovně funkční gramotnosti populace, ale práci s technologiemi vůbec nezmiňuje, mohlo by dojít k lepšímu zacílení konkrétních programů, které z daných politik vycházejí. Pokud jde o přesnější definování gramotnosti počítačové, dobrým východiskem je mezinárodně uznávaný certifikát ECDL. Jednoznačně definuje jednotlivé požadavky pro práci s počítačem a obecně technologiemi. Pozitivní je, že zmiňuje také bezpečnost dat a ochranu osobních údajů v prostředí Internetu. Součástí informační gramotnosti by navíc měl být morální kodex práce s informacemi, k němuž patří také bezpečnost dat a ochrana osobních údajů, jak je zmiňuje certifikát ECDL. Celkový důraz na rozvoj informační gramotnosti a správné vymezení tohoto pojmu pak musí být obsahem zastřešující Státní informační politiky, ze které budou oba navazující dokumenty - Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání a Národní program rozvoje vzdělávání - v této oblasti vycházet a rozvíjet ji podle svých zaměření a tím dojde nejen k lepšímu zacílení konkrétních programů, ale také k jejich součinnosti, která je v každém případě žádoucí. Odpověď na otázku, proč je tak důležité přesně definovat informační gramotnost, zní: přesné definovaní (a užívání) tohoto pojmu umožní přesnější vymezení oblastí působnosti jednotlivých relevantních politik, jejich souvztažnost a součinnost, správné zacílení konkrétních cílů a programů z těchto politik vycházejících a také efektivnější alokaci zdrojů. Informační gramotnost je funkční gramotnost v informační společnosti.

Cejpek, J. (1998). Informace, komunikace a myšlení. Praha: Karolinum.

České vzdělání a Evropa (1999). Praha: Sdružení pro vzdělávací politiku.

Dombrovská, M. (2001). Informační gramotnost: funkční gramotnost v informační společnosti. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova.

Kesner L. (2000). Muzeum umění v digitální době.Praha: Argo a Národní Galerie.

Koncepce státní informační politiky (2000). Praha: Úřad pro státní informační systém.

Lévy, P. (2000). Kyberkultura. Praha: Karolinum.

Lidské zdroje v České republice (1999). Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání a Národní vzdělávací fond.

Měření vědomostí a dovedností (1999). Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání.

Musil L. (1995). Statusová solidarita a česká sociální politika. in: Sociologický časopis 31/4.

Národní program rozvoje vzdělávání v České republice (2001). Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

Státní informační politika (1999). Praha: Úřad pro státní informační systém.

Šanderová, J. (2000). Sociální stratifikace. Praha: Karolinum.

Velký sociologický slovník (1996). Praha: Karolinum.