Koncepce se vždycky odvíjí na jedné straně od vize dlouhodobého vývoje příslušné oblasti, k níž je vztažena, pokud možno až k obzoru našeho prognostického vidění, a na druhé straně od reálného stavu výchozí pozice, z níž při koncepčním uvažování vycházíme. Přirozeně by její kvalitu měla zvýšit znalost světových vývojových trendů. Jde ovšem o to, co za ně budeme považovat a zda si jejich interpretaci nebudeme přizpůsobovat vlastním sobeckým zájmům, natož vlastnímu omezenému úhlu pohledu. V každém případě je koncepce tak či onak nutně výsledkem lidského tvůrčího procesu, ovlivněného vším, co je lidské, tudíž také nebezpečím omylu.

Prostor uplatnění absolventa informačních a knihovnických studií

Deklarujeme, že vzděláváme vysoce kvalifikované informační profesionály. Jde o profesi, která stojí někde mezi tvůrci informačních produktů a jejich potencionálními uživateli. Jejich úkolem je komunikaci mezi tvůrcem a uživatelem organizovat tak, aby uživatel získal vždycky, když to potřebuje, přístup k informaci, dokumentu, resp. dílu, které uspokojí jeho informační potřebu, příp. i jeho kulturní potřebu, jakou je třeba četba umělecké literatury. Jsme, obrazně řečeno, jakousi poštou, která pracuje s dopisy odevzdanými bez adres. Ty je třeba na základě obsahu těchto "zásilek" teprve zjistit a to, co je vysláno, doručit buď hned, nebo, po uspořádaném uložení, až když to je požadováno, těm správným adresátům. Toto bezesporu vznešené poslání vyžaduje v současnosti už nasazení nejen vysoké intelektuální schopnosti profesionálů, kteří jej naplňují, ale také té nejvyspělejší počítačové a telekomunikační techniky a technologie. K uspokojování informačních potřeb společnosti vzniklo i nové hospodářské odvětví, označované jako informační průmysl. Makroekonomie už také, zásluhou např. amerického ekonoma Marca Porata v 70. letech dvacátého století definovala kromě tradičních hospodářských sektorů zemědělství, průmyslu a služeb čtvrtý - informační sektor.

Prostor, kterým se vymezují cílové informační profese, k nimž může směřovat vysokoškolské vzdělávání, lze vymezit také vyjmenováním a charakteristikami oblastí, v nichž absolventi takového studia nacházejí své uplatnění. V současnosti jsme takto vymezili šest informačních okruhů, z nichž se podle našeho pojetí oboru skládá dnešní infosféra, a kde se také dnes generuje poptávka po našich absolventech.

Nejtradičnějšími okruhy, které byly a dosud jsou zpravidla hlavním polem uplatnění absolventů informačních a knihovnických studií a které také vymezují zaměření a obsah jádra vyučovaných předmětů, jsou služby ve vědě, výzkumu a technickém rozvoji, dále služby občanské veřejnosti i dětem a mládeži v přístupu k umění, kultuře, zábavě a také k tzv. občanským informacím, a konečně tradiční archívnictví. Tyto okruhy lze vymezit asi takto:

Pojetí "systémů vědeckých a technických informací" je již dnes ve světě chápáno (i když různě pojmenováván) vpodstatě shodně a dosti jednoznačně jako komplex tradičních knihovnických a bibliografických činností spolu s nadstavbou rešeršních, analytických a studijně rozborových činností, sloužících především všem tvůrčím činnostem, jako je výzkum, vývoj, konstrukce (projektování), výchova a vzdělávání, lékařské obory, ale i strategické řízení, prognózování a plánování. Náleží sem např. významná průmyslově právní informační sféra spolu s celou oblastí problematiky ochrany duševního vlastnictví. Informační metody odvozené od služeb vědeckoinformačních pracovišť prostupují všemi společenskými odbornými činnostmi a slouží k povznesení odborné úrovně metodiky a technologie provozování informačních služeb ve všech ostatních informačních okruzích. Zcela specifickým rysem tohoto okruhu je silná orientace na dokumenty jako hlavní zdroje informací. Jejich sběr, ukládání, sofistikované způsoby vyhledávání a zpřístupňování mnohdy formou výpůjčky nemá v ostatních informačních okruzích obdoby.

Do informačního sektoru je dnes již bez větších pochybností řazen i okruh činností, které zajišťují uchovávání, pořádání a napomáhají podstatnou měrou ke zpřístupňování uměleckých děl všeho druhu a dalších kulturních statků. V současnosti je totiž široce rozvíjena nejen tradiční sféra veřejných knihoven s převahou fondů uměleckého, kulturního a všeobecně vzdělávacího charakteru v podobě tištěných materiálů, ale díky internetu vznikají systémy, které zpřístupňují encyklopedie, obrazové katalogy a reprodukce uměleckých děl i na domácí na klientské stanice počítačových sítí. Výpočetní technika je zde základem videoték, fonoték a prosazuje se všeobecně jako základ informačních metod pro zpřístupňování fondů těchto knihoven. Navíc zde již kromě počítačových médií, zprostředkujících kulturu a umění, zdomácněly nahrávky hudebních i slovesných děl na technických médiích, které jsou uživatelům institucí, působících v tomto informačním okruhu, zpřístupňovány právě tak, jako knihy a časopisy. Zpřístupnění kultury co nejširší veřejnosti v celém rozsahu tohoto pojmu je také základním smyslem činností v tomto informačním okruhu. Právě zde se jeví jako dosud ještě zdaleka nevyužitá obrovská potenciální sféra digitálních internetových multimediálních prostředků.

Jako protipól prvního okruhu je možno z řady hledisek specifikovat tento okruh - účelově vymezenou oblast metod a prostředků působící průřezově v celé řadě společenských aktivit. Archivy organizují informační fondy zejména s cílem jejich ochrany a teprve následně selektivního zpřístupňování podle odborných informačních potřeb. Část tohoto okruhu náleží pochopitelně do sféry neveřejných informačních služeb, avšak valná část archivů a spisových správ lze zařadit do informačních činností veřejných. Na rozdíl od předchozích okruhů je archívnictví vždy upraveno odpovídající legislativou.

Uvedené okruhy však dnes zdaleka nevyčerpávají prostor, kde se informační profese stále více uplatňuje. Jde sice o netradiční cílové pojetí specializovaného informačního vzdělávání, ale naše poslední zkušenosti ukazují, že absolventi se úspěšně uplatňují v podstatně širší sféře. Tu můžeme vymezit dalšími informačními okruhy, a to především informačními službami v hospodářské a obchodní sféře, dále ve sféře státní správy i místní samosprávy a konečně také v organizaci informační infrastruktury profesionálního zázemí v celé sféře hromadných sdělovacích prostředků. Tyto tři okruhy lze vymezit zhruba takto:

Jádrem poslání informačních aktivit v tomto okruhu je zajistit řád a průhlednost do všech druhů hospodářských aktivit a v tržní ekonomice zejména podpořit podnikání, a to jak ze strany zabezpečení informovanosti podnikatelského subjektu o svém systémovém okolí (tj. oblast dodavatelská a oblast tržní), tak ze strany spotřebitelů o nabídce, kterou podnikatelská sféra poskytuje. Typickým příkladem informačních činností, který představuje stále větší podíl na celém tomto informačním okruhu, je podnikový řídící informační systém. Tradičními oblastmi tohoto okruhu jsou pak zejména burzovní zpravodajství, firemní a tzv. kancelářské informační systémy využívající dnes maximálně možností online informačních služeb a bezpapírového obchodního a bankovního styku. Patří sem makroekonomické ukazatele států a jejich seskupení právě tak, jako analytické ukazatele hospodaření jednotlivých firem. Navíc je dnes vytvářena rostoucí řada databází obsahujících podrobné údaje o hospodářských subjektech od jejich názvu, adresy a jmen vedoucích představitelů až po podrobné vyjmenování všech produktů a jejich parametrů, nebo služeb, které dodávají.

S vývojem převažující části světa směrem k demokratickým formám vlády a rostoucího podílu veřejnosti na správě státu, ale i jednotlivých regionů, jde dnes stále více o informace veřejné povahy. Navíc se tento informační okruh zejména v posledních letech rozrůstá o oblast správních informací. Ty nenáleží pouze do působnosti vlád a parlamentů jednotlivých zemí, resp. zastupitelstev místní správy, ale také do informačních funkcí veřejných knihoven.

Tato výseč informačního sektoru je od svého vzniku účelově zaměřena na zprostředkování informací v nejširším slova smyslu, a to bez ohledu na profesní zaměření uživatelů (zde spíše konzumentů) informací a jejich sociální postavení. Patří sem z hlediska institucionálního veškeré zpravodajské (dnes již nelze říci pouze tiskové) agentury, denní tisk a populární časopisy, rozhlas, televize, zpravodajský film, ale i pro nejširší veřejnost určené počítačové informační servisy jako byl donedávna např. videotex a dnes nové formy zpravodajství založené na internetu a jeho multimediálním prostředí WWW.

Informační specialisté, jak ukazuje několik příkladů uplatnění absolventů ÚISK, se v tomto okruhu velmi dobře profilují v podpůrných informačních systémech zpravodajských agentur, které zastávají klíčovou informační úlohu pro všechny další institucionální kategorie působící v tomto okruhu.

Domníváme se, že je právě pro koncepci vzdělávacího systému v oboru, jakým je informační profese, účelné jeho obsah i rozsah definovat uvedenou kategorizací. Je zřejmé, že uvedené okruhy nemohou mít pevné hranice a že se naopak do jisté míry vzájemně překrývají. Nicméně je z uvedeného také zřejmé, že pole působnosti informačních profesionálů, a tím je všech šest vyjmenovaných informačních okruhů, se rozprostírá jako "informační infrastruktura" prakticky po celém spektru společenského života každého moderního státu. Dokazuje současně rostoucí význam informačního sektoru v ekonomice i politice tohoto světa.

Meze uplatnění vzdělávací koncepce

Nastupující éra postindustriální, informační společnosti, přirozeně poskytuje pro kvalifikované informační specialisty, jak konec konců vyplývá i z výše vymezených informačních okruhů, nebývale bohatou nabídku zaměstnání. Důsledkem toho je také skutečnost, že o studenty tohoto programu, jak ukazují zkušenosti např. na Karlově univerzitě, je takový zájem, že už dva roky před absolutoriem u pětiletého studia a také v průběhu navazujícího dvouletého magisterského studia, nehledě na doktorandy, je student bez částečného úvazku v praxi výjimkou. Přesto však nemůžeme být spokojeni. Ta hlavní a základní profese, pro kterou jsou studenti připravováni, jako by se v posledních šesti až osmi letech u nás vytrácela. Je jí vědeckoinformační profesionál, tvořící nezastupitelný zprostředkovatelský článek mezi profesionálem jakéhokoli jiného než informačního oboru a stále nepřehlednějším polem zdrojů vědeckých a technických informací. Ještě na přelomu 80. a 90. let minulého století byli hlavními "žadateli" o odborné informační služby i u nás vědeckovýzkumní a vývojoví pracovníci prakticky ve všech průmyslových odvětvích, v technických a přírodních vědách, v medicíně, farmacii a výjimečně i v některých sociálně vědních oborech. Tak je tomu dosud ve všech vyspělých západních demokraciích. Nikoli však u nás. Stalo se tak, možno říci, přímo z politické vůle vůdčích osobností naší postkomunistické ekonomické transformace.

Okruh informací ve vědě a technickém rozvoji, označovaný u nás po desetiletí zkratkou VTEI, jako by se po listopadu vytratil. Proč? Vždyť informační infrastrukturu vyspělého demokratického státu netvoří jen fungující telekomunikace a na nich založený internet, pronikající do všech složek pracovního i občanského života společnosti. Nezastupitelnou úlohu zde hrají také instituce zajišťující profesionálně sběr, zpracování a zpřístupňování vědeckotechnických informací. Vlády těchto států o takové instituce pečují v rámci státní informační politiky právě tak, jako o rozvoj vědy a vzdělávání. Stěží bychom našli příklad, kde by se vláda vedena zásadami svobodné tržní ekonomiky zbavila svého vlivu na podporu přístupu národní vědeckovýzkumné základny nejen ve společenských a přírodních vědách, ale zejména v technice, ke světovým informačním zdrojům. Tento přístup je totiž mimořádně nákladný, neumožňuje jej ani samotný internet a takřka žádné výzkumné a vývojové pracoviště si jej bez státem cílevědomě vytvářených předpokladů nemůže zajistit.

V době, kdy důraz na vědu, technický rozvoj a s tím související informační infrastrukturu nebývale vzrůstá a kdy se i pro naši vědeckovýzkumnou sféru otevřely dříve obtížně dostupné západní informační zdroje, stalo se, že právě v této sféře u nás nastal nebývalý úpadek. Bez náhrady byly v 90. letech zlikvidovány desítky odvětvových a oborových vědeckoinformačních center, včetně Národního informačního střediska České republiky. Oproti totalitními úřady povolenému dovozu zhruba 16 tisíc titulů významných světových periodik z "devizových oblastí", tj. vesměs západní provenience, klesl dnes celkový počet odebíraných titulů dohromady ve všech českých knihovnách na necelých 13 tisíc. Takový, ale spíše často ještě větší počet časopisů, odebírá v zahraničí jediná standardní univerzitní knihovna. Ve světle soudobých světových trendů rozvoje informačního zabezpečení vědy a techniky jako rozhodujícího zdroje ekonomické prosperity se situace, k níž vedla politika prvních dvou českých polistopadových vlád, tolik zdůrazňujících liberalismus, jeví jako absurdní. I totalitní stát věnoval informačnímu zabezpečení alespoň technických oborů, i když oproti západním demokraciím omezenou, přesto však relativně účinnou podporu. A dnes jme svědky nejen útlumu činnosti těchto významných a pro konkurenceschopnost podniku nezbytných zařízení, ale přímo jejich likvidace. Posledním, možno říci hrůzným příkladem, byla loňská likvidace už v předválečné ČSR věhlasného informačního centra a technické knihovny v plzeňské Škodovce.

Důsledkem této "státní informační politiky" jsou škody nikoli jen v daném informačním okruhu, ale především v národním hospodářství. Nikdo nezpochybní jeden z nejvýznamnějších ukazatelů technické a na ní bezprostředně závislé hospodářské úrovně země, jakým je schopnost tvorby a uplatnění technických inovací prostřednictvím objevů, vynálezů a nových technických řešení. K tomu je možno uvést za všechny velmi výmluvnou statistiku, a to dosti aktuální, vztahující se k našemu přibližování do Evropské unie. V roce 1998 vykázaly co do počtu obyvatelstva s námi srovnatelné, ale i nesrovnatelně menší státy následující uplatnění svých přihlášek patentů u Evropského patentového úřadu:

Přitom v roce 1930 jen jeden náš podnik, např. už zmíněné Škodovy závody v Plzni, přihlásil u nás k patentování přes 400 technických vynálezů. Ve srovnání s tím se všem našim podnikům v roce 1998 podařilo přihlásit na Úřadu průmyslového vlastnictví ČR 626 vynálezů, a to se v roce 1999 ještě snížilo na 598.

Uvedená čísla snad hovoří dostatečně výmluvným způsobem o tom, jak náš průmysl v průběhu transformace dopadl. Můžeme namítnout, že průmysl dnes už není to hlavní, že vstupujeme do postprůmyslové éry, ale patentuje se také např. v oblasti mikroprocesorů a dokonce v tak významných nových odvětvích, jako je např. genové inženýrství...

Blýskání na lepší časy?

Teprve na konci minulého století, zásluhou prvních pokusů nové vlády o návrat k řešení problémů státní vědní politiky a s tím spojeného alespoň částečného otevření státního rozpočtu i v kapitole grantů na podporu informačního zabezpečení vědy na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, došlo až nyní, po téměř než deseti letech útlumu, k opětovnému otevření části světových vědeckoinformačních zdrojů tak, aby byly skutečně dostupné pro naši, před tím takřka cílevědomě decimovanou, širší vědeckovýzkumnou veřejnost. Zejména v případě systému "Web of Science" je to, a to především díky obětavé koordinační práci ředitelky Knihovny Akademie věd spolu s knihovníky řady vysokoškolských i státních vědeckých knihoven o významný průlom. Následoval navíc bezprostředně po mimořádné dobročinné akci Sorosovy nadace Open Society Institute zpřístupňující zcela plošně ve střední a východní Evropě online vstup do plných textů několika tisíců (většinou ovšem amerických a navíc nikoli těch nejreprezentativnějších a téměř do žádných technických) časopisů systému EBSCO a také po otevření velké vědeckoinformační databáze ProQuest pro českou akademickou sféru.

Tento staronový směr rozvoje vědeckoinformačních služeb znamená oproti 90. letům bezesporu přímo revoluční průlom po dlouhých letech úpadku. Musíme si ale uvědomit, že skutečně efektivní využití uvedených zdrojů brzdí skutečnost, že spolu s likvidací dříve podle západních vzorů vybudované vědeckotechnické institucionální sféry středisek VTEI ztratili jsme velmi významnou část informační profese, kterou jsou kvalifikovaní rešeršéři. Jejich úloha je, jak se ukazuje i v informačně vyspělejších výzkumných a vývojových sférách západních demokracií, naprosto nezastupitelná. Ve všech technických, přírodovědných oborech, velmi zřetelně v medicíně, zemědělství, potravinářství atd., znamená ponechání koncového uživatele napospas samoobslužnému vyhledávání informací v profesionálních vědeckoinformačních databázích zcela kontraproduktivní čin. Navíc, vlivem ztráty povědomí o jádru vědeckoinformační práce, vyskytují se stížnosti našich vedoucích pracovníků akademických knihoven, že si v online přístupných databázích málokdy, pokud ne vůbec, jejich čtenáři vyhledávají. To je samozřejmě zcela mylný přístup informačního pracovníka k uživateli.

Databáze vědeckotechnických informací nejsou obdobou ani knihovních katalogů, ani volně přístupných polic knih a časopisů v knihovně. Vyžadují, a to i v podmínkách webovského, uživatelsky velmi vlídného systémového rozhraní, při vyhledávání, pokud neznáme konkrétní jména a názvy, ale jde o téma jako problém, profesionální, speciálně školené obsluhy, a to navíc obsluhy s mnoha zkušenostmi stále prohlubovanou rešeršní praxí. Právě tak prestiži informační profese škodí způsob, kdy si uživatel vyplní formulář s žádostí o rešerši a ta je pak bez jeho přítomnosti u obrazovky zpracována, byť kvalifikovaným rešeršérem. To je de facto popření všech výhod plynoucích z interaktivního režimu práce s takovými systémy, který je jejich podstatou. Je absurdní, že tyto zásady a také praxe rešeršních služeb z podstatně více západních informačních databázových zdrojů, než se nám dodnes opět podařilo "otevřít", byly u nás už před více než dvaceti lety zavedeny a ještě po listopadu 1989 (až do likvidace Národního informačního střediska ČR na konci roku 1996) alespoň v jakémsi útlumovém režimu provozovány. Je absurdní, že se na tyto nejprogresivnější a nejprofesionálnější informační služby u nás právě po plném otevření našich západních hranic utlumily a začínají se "revitalizovat", často s "dětskými nemocemi", které je provázely už na přelomu 70. a 80. let, po téměř ztracených deseti letech nepochopení jejich úlohy a významu v jinak slibně se rozvíjejícím českém knihovnictví.

Poptávku po odbornících a jejich profesionálních informačních službách nemohou vyvolat jen sami informační pracovníci a knihovníci vědeckých, včetně akademických knihoven, i když tomu musí iniciativně napomáhat kvalifikovanou nabídkou. Základní problém úpadku naší vědeckoinformační sféry spočívá samozřejmě ve státní politice, a to nejen vědní a informační. Jde o celkový charakter národního hospodářství a vládní koncepci jeho rozvoje. Jestliže se vsadí na bezkoncepční, ale přesto státem centrálně finančně podporované podnikání v čemkoli, avšak bez právního rámce, s preferencí burzovního spekulantství a nikoli rozvoje vzdělanosti a informatizace společnosti, nelze se odlivu zájmu o vědeckotechnické informace divit. Přitom koncepce univerzitního vzdělávání informačních profesí je u nás i v posledních více než šesti letech založena v naprostém souladu s koncepcemi renomovaných západních škol odpovídajícího zaměření, a to na vyvážené proporci směru sociálně a kulturně orientované profese pro řízení veřejných knihoven a směru orientovaného na specializované informační služby ve vědě, technice a řízení organizací a podniků všeho druhu. Vlivem rozpadu naší vědeckoinformační soustavy se absolventi druhého směru uplatňují sice bez problému ve státní nebo i místní správě, v informační podpoře obchodu a také, jak už bylo řečeno, v informační podpoře žurnalistiky, ale nenacházejí odpovídající uplatnění v oboru, pro který jsou kvalifikováni nejvíce. Vědeckoinformační služby přitom dosud tvoří páteř profese, která se vyvíjela od klasické bibliografie přes dokumentaci, rešeršní a studijně rozborové aktivity až po dnešní metody "data miningu", "knowledge managementu" atd.

Chybí resort vědy a technického rozvoje

Je zřejmé, že celá oblast vědeckotechnického rozvoje se i v naší zemi musí stát, obdobně, jako nejen ve vyspělejší části Evropy, reálně (nejen verbálně) nejvýše preferovaným sektorem národního hospodářství. Garanci za to nemůže nadále nést resort jen resort školství, u nás dosud částečně podporován z resortu kultury. Úřad pro veřejný informační systém se věnuje informatizaci státní správy a dalším průřezovým informatizačním otázkám, mezi nimiž není pro specifické nároky vědeckoinformační sféry místo. V řadě evropských zemí je vědeckotechnický rozvoj včetně vysokého školství garantován zvláštním ústředním orgánem státní správy, který také vytváří příznivé prostředí pro vědeckoinformační služby. Jestliže jsme už dospěli k závěru, že informace, věda a technický pokrok jsou alfou a omegou ekonomického růstu, musíme toto přesvědčení převést z proklamací a volebních programů také do reality společenské správy.

Jde o doplnění koncepce státní informační politiky, kterou současná vláda publikovala, a tím, nutno přiznat, do značné míry napravila zanedbání tolik významného sektoru vládami minulými. Jde o vytvoření a postupnou realizaci nové, promyšlené koncepce vládní politiky také v informačním zabezpečení vědy a technického rozvoje. Vzorů, zejména v rámci komplexní informační politiky jednotlivých členských zemí Evropské unie, je k dispozici celá řada. Např. v Německu je to spolkové ministerstvo pro vzdělávání, vědu, výzkum a technologii, ve Velké Británii Parlamentní úřad pro vědu a techniku, v Dánsku dokonce Ministerstvo pro výzkum a informační technologie, v Belgii Federální úřad pro vědu, techniku a kulturní záležitosti, v Rakousku spolkové ministerstvo pro vědu a transport atd.

Závěr

Koncepce vysokoškolského vzdělávání informačních profesionálů se u nás opírá kromě poznání tendencí vývoje tohoto oboru ve vyspělých západních zemích také o jistý optimismus. Ten spočívá ve víře, že se i u nás podaří obrátit dosud protismyslný úpadek vědeckoinformačních služeb zpět k uznání této profese a také její institucionální základny, jako nezbytné součásti vědy a technického rozvoje českého státu a naší občanské společnosti. Opírá se o předpoklad koncepčního ovlivňování rozvoje nejen základního výzkumu a humanitních oborů, což se, díky vedení Akademie věd a některých našich univerzit alespoň v těch nejskromnějších materiálních podmínkách děje, ale také o předpoklad, že vznikne koncepce včetně jejího materiálního podepření i v aplikovaných oborech, a to kromě lékařských a biologických, zejména v technických a technologických.

BELL, Daniel: The social framework of the information society. In: Foster, T.: The microelectronics revolution. Oxford, Blackwell 1980, s. 500-549.

CARBO, Toni: Information policy and the US National Information Infrastructure. In: Grieves, M. (ed.) Information policy in the electronic age. London, Bowker & Sauer 1999, s. 71-94.

PORAT, Marc U. : Information economy: definition and measurement. Washington, Dept. of Commerce 1977. 132 s.

SAMULOWITZ, Hansjoachim: Von der Schwierigkeit in Deutschland Informationspolitik zu betrieben. Information - Wissenschaft und Praxis, 51<, 2000, č. 7, s. 435-440.

VLASÁK, Rudolf: Informační střediska nebo knihovny? Aneb s vaničkou někdy i dítě. °96". - Roč. 38, č.1 (1996), s. 7-11, lit. 3.

VLASÁK, Rudolf: Informační průmysl a informační společnost. - In: Acta Oeconomica Pragensia. Praha, 1997, č. 1, s. 147-177.

WEBSTER, F.: The information society: conceptions and critique. In: Kent, A.: Encyclopedia of library and information science. Vol. 58, Supplement 21. New York, Marcel Dekker 1996, s. 94-112.

Doc. PhDr. Rudolf Vlasák je ředitelem Ústavu informačních studií (ÚISK) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Do roku 1990 pracoval ve výzkumu, vývoji a realizaci rozsáhlých automatizovaných informačních systémů. Pak do roku 1996 působil jako vědecký tajemník Národního informačního střediska ČR a současně začal učit na FF UK. V roce 1994 se habilitoval a ujal se řízení ÚISK. Vedl řadu grantů, projektů zahraniční spolupráce a publikoval cca 270 článků a referátů, z toho řadu v zahraničí, a vydal celkem 5 monografií.