INFORUM 2001 - příspěvek na konferenci

Název sekce

Digitální přístup k dokumentům

Historické dokumenty v hybridním elektronicko-digitálním prostředí

Zdeněk Uhlíř, Národní knihovna ČR

Příspěvek se zabývá změnami vnímání při práci s historickými dokumenty v hybridním elektronicko-digitálním prostředí. Autor dospívá k závěru, že odpovědí na tuto situaci je změna paradigmatu práce s historickým materiálem.

Více méně systematická a rutinní digitalizace historických dokumentů probíhá v celé řadě zemí usilujících o vstup do postindustriální informační společnosti již po několik let a příslušné týmy dosáhly ve své práci nezanedbatelných výsledků. Došlo k vyřešení elementárních technických a technologických, jakož i organizačních a logistických otázek, takže se podařilo ověřit schůdnost nastoupené cesty. Z pouhého pokusnictví se tak stalo soustavné a masivní budování infrastruktury digitální knihovny, jež by měla být zaměřena principiálně síťově. Síťová knihovna tak začíná vstupovat do skutečnosti, třebaže podle entusiastických předpokladů zakoušíme nyní jen její první nesmělé počátky. Při tom všem se ukázalo, že knižní a knihovnická skutečnost a skutečnost vůbec se náhle začíná jevit zcela jinak, než jak jsme na ni byli dosud zvyklí. Tím vyvstávají otázky, které mají kontroverzní a v jistém smyslu i tragický charakter, protože se nakonec ukazuje jediné: jeden způsob kultury začíná mizet a místo něj se prosazuje jiný. Je to kontroverzní, protože do popředí vystupuje nejistota - lidská touha, zvláště umocněna novověkými způsoby myšlení, však směřuje k jistotě. A je to i tragické, protože vznik a zánik jsou jen dvě strany téže mince, poněvadž prosazuje-li se nová hodnota, ta stará zaniká a docela přestává být hodnotou. Tím, že něco získáváme, tudíž také o něco jiného přicházíme, jsme svědky zániku kultury a hodnot. To se pak zcela kruciálním způsobem dotýká historických dokumentů: na jedné straně jako by se při hledání nového jejich význam vyprazdňoval, na druhé straně však enormně roste, protože celá naše dosavadní civilizace a kultura byla založena historicky; bez historického zakotvení by se tedy otevřela nebezpečná prázdnota a nicota. Tak je zřejmé, že práce na budování síťové knihovny, na budování hybridního elektronicko-digitálního prostředí je dvojnásob závažná a odpovědná.

Summa summarum tedy jde o to, jak si v prostředí postindustriální informační společnosti a síťové knihovny poradit s historickými dokumenty, jak odhalit jejich smysl a význam v zásadně změněných podmínkách. Musíme se tudíž vydat do oblasti zdánlivě samozřejmého a zamyslet se nad povahou historických dokumentů a nad důsledky, které vyplývají z jejich institucionální, tj. v podstatě byrokratické a administrativní správy. V zásadě tu tedy nejde a nemůže jít o otázky specializovaného redukcionistického odbornictví, ať už technicko-informatického, či knihovnicko-pomocněvědného, nýbrž o něco hlubšího a zároveň širšího; jde o naši předrozvrhovací noezi, jak říkají filosofové, se kterou přistupujeme ke skutečnosti, jejímž výrazem či projevem jsou historické dokumenty ve svém přirozeném prostředí a ve své elementární existenci, nikoli ve vědeckých sofistikacích a odborných formalizacích. Řečeno jinak, musí nám jít o to, abychom zjistili, jak jsou tyto sofistikace a formalizace konstruovány a koncipovány, tedy jak se zařazují do celkového obrazu světa, do světového názoru a životního náhledu. Musíme si zkrátka uvědomit, že historické dokumenty nejsou prostými, samozřejmými danostmi, nýbrž že jejich celek je realizací úhrnného civilizačního prostředí a kulturní atmosféry, jejichž prostřednictvím jsou recipovány. Z toho ovšem jasně a jednoznačně plyne, že knihovnický pohled na historické dokumenty nemůže vycházet z pouhého informačního kanálu, abych tak řekl, nýbrž že se musí zaměřit na tvorbu informace re-produkující historický dokument a tvorbu informace o tomto dokumentu, jakož i na recepci všech těchto informací uživatelem. To znamená, že je třeba rozlišit informaci a metainformaci, jejichž vytváření nelze v žádném případě ztotožňovat s přípravou a zpracováním dat. Znamená to také, že sféru informace nelze nikterak považovat za objektivně danou, ale je nutno ji chápat jako oblast interpretace, podotýkám: cílené interpretace. A rovněž to znamená, že informaci je nutno vidět nejenom v souvislosti s daty či metadaty, ale též s transinformací nebo pragmatickou informací, jinak řečeno, nazírat ji v souvislosti se znalostí. Při tomto pohledu knihovník, zpracovatel historického dokumentu v žádném případě nemůže být považován za alter ego uživatele, tedy za pouhého subalterního servisního pracovníka, nýbrž za tvůrce podmínek a předpokladů, které nemají faktickou a už vůbec ne objektivní povahu, ale které vytvářejí základní možnost porozumění. Vidíme, že stojíme před otázkami, jejichž rozsah i obsah je docela netušený, přece však se musíme pokoušet na ně postupně odpovídat.

Zkusme tedy vyjít od počátku, od koncepce dokumentu, resp. historického dokumentu, konstrukce fondu, resp. sbírky skládajících se z dokumentů a konstrukce instituce spravující tyto fondy, resp. sbírky a dokumenty. Zdá se totiž, že právě na tomto místě bují velice košatá mýtotvorba. Dokument a fond, resp. sbírka jsou v ní nepochybnými skutečnostmi, jako by byly součástí přirozeného světa, jako by nebylo zapotřebí jejich běžnou a praktickou existenci reflektovat. Avšak reflexe je to nejdůležitější, co musíme udělat, pokud si uvědomíme, že nemáme co do činění s tzv. objektivní realitou, nýbrž se sociálními konstrukty jako součástmi tzv. parciální ideologie. Potom je ovšem jasné, že fondy, resp. sbírky a dokumenty nejsou primárními skutečnostmi, nýbrž jen jejich reprezentacemi. Může se to zdát překvapivé, ale je to tak: jsou reprezentacemi netoliko v elektronicko-digitálním, ale rovněž tak v tradičním prostředí. Jako reprezentace pak nejsou brány v potaz natolik, nakolik souvisejí s dalšími oblastmi sociálního a sociokulturního života, nakolik zapadají do představ a pojmů, jež se na tomto základě rodí. Tak se stává zřejmějším, o co nyní jde: sociální a sociokulturní život procházejí stadiem diskontinuity, představy a pojmy se rozostřují, znejasňují a znejisťují, takže vědomí nepochybných skutečností se stává vratkým. Cestou tudíž nemůže být vehementní hájení a obrana starých představ, nýbrž hledání motivů pro nové. Reflexe jednoduchých samozřejmostí fondu, resp., sbírky a dokumentu nás vymaní z jejich vlády, a tak budeme moci vyčistit stůl a připravit jej pro zaplnění něčím, co by více odpovídalo potřebě překročit věk diskontinuity a vstoupit do éry následující. Zkrátka, musíme přebudovat všechny naše zakládající představy a pojmy, všechny koncepce a strategie, všechny účely a cíle.

Fond, resp. sbírka a dokument nejsou pojmy, jež by se zakládaly na podstatných vlastnostech věcí a na skutečnosti samé, nýbrž jsou to pojmy povýtce operativní a manipulativní. Vztahují se k pouhé organizaci této sféry skutečnosti, jsou tedy výhradně účelové. Nic tudíž nebrání tomu, změnit je a přeformulovat, ba nelze vyloučit ani to, zrušit je a odmítnout. V žádném případě v sobě nemají nic z nutnosti, můžeme jich právě tak dobře používat, jako se bez nich docela dobře můžeme obejít. Závisí tudíž povýtce na smyslu, který do nich dokážeme vložit. To je pravý význam toho, že fondy, resp. sbírky a dokumenty nejsou skutečnostmi, nýbrž reprezentacemi: nevztahují se ke skutečnosti samé, nýbrž k intencím, s nimiž k této skutečnosti přistupujeme, a to v docela pragmatickém smyslu. Fondy, resp. sbírky a dokumenty jsou pragmatické reprezentace vztahující se k vlastnictví, a to jak v materiálním, tak v intelektuálním smyslu. Jejich spojení s jakýmkoli věcným obsahem je až druhotné, poněvadž smyslem jejich existence a používání je ujasnění formálních záležitostí. Na tom by ještě nemuselo být nic divného či dokonce nepochopitelného. Avšak přece - nebo právě proto - tu vystupují dvě otázky. Jednak, jak se k sobě má obsahová a formální stránka věci, resp. jak náležitě pochopit formální stránku; formální stránka věci není přece prvním ani posledním cílem, ale přesto je nutnou podmínkou existence jakékoli funkce a komunikace na sociální a sociokulturní úrovni. Jednak, když vidíme, že se již jednoznačně pohybujeme ve společnosti organizací, v níž vlastnictví obecně nabývá materiálně mnohem méně stabilních zato však organizovanějších podob, jaký má potom toto poznání význam pro naši koncepci fondu, resp. sbírky a dokumentu; má-li tato koncepce odpovídat sociálnímu a sociokulturnímu životu, nelze uchovávat takovou, která odráží, třebaže nereflektuje, jinou realizaci vlastnictví. A z těchto dvou otázek nakonec plyne třetí, totiž jak se k sobě vztahuje prosté vlastnictví, jehož derivátem je pojem fondu, resp. sbírky a dokumentu, a vlastnictví veřejné, jinými slovy, jak spolu souvisí veřejnost informací a veřejnost informačních služeb na jedné straně a vlastnická povaha jejich substrátu na straně druhé. To vše jsou vzhledem k tvorbě, zpracování a recepce informace i k jejich způsobu zajisté problémy podstatné.

Podoba vlastnického pojetí fondu, resp. sbírky a dokumentu je tedy dána jakýmsi dynamickým paradoxem. Nynější knihovny, resp. paměťové instituce vůbec jsou v tomto smyslu budovány podle modelu podniku a úřadu industriální éry. Rozhodující charakteristikou tohoto modelu jsou pevné a relativně neměné hranice, způsobující výraznou uzavřenost takovéhoto typu podniků, úřadů, institucí. Z toho pak plyne i takový způsob organizace, který bychomcum grano salis mohli nazvat programováním konkrétního. Znamená to, že abstraktní model je vlastně bez jakýchkoli mezistupňů přímo a bezprostředně aplikován na jednotlivosti či jednotliviny. Důsledkem je pak maximalismus a svým způsobem megalomanie. Dalším důsledkem je potřeba detailně propracovaných pravidel, jež musejí být chápána nikoli jako prostě exemplární, nýbrž rovnou jako normativní. Vzhledem k tomu, že jednotlivost či jednotlivina se bez dalšího mezistupně nebo dalších mezistupňů váže přímo na abstraktní model, vzniká zde iluze jakési subsistence, v níž reprezentace jednotlivosti či jednotliviny, její intence a její základ jaksi nerozlišitelně splývají. Řeklo by se, že se tím ruší skutečnost a nahrazuje se představou a jejími racionalizacemi, formalizacemi a sofistikacemi. Ironicky a pejorativně by se pak dalo hovořit o dialektice konkrétního, která chce být průzračnější než realita sama. Tyto řekněme teoretické vlastnosti se v praxi projevují tak, že se ztrácí přirozená míra a knihovníky zpracovávající takto konstruované fondy, resp. sbírky a dokumenty pojímá hybris. Zpracování fondů, resp. sbírek a dokumentů se vnucuje složitost v detailu, jež zastupuje nepřítomnost mezistupňů mezi jednotlivostí či jednotlivinou a rastrem abstraktního modelu na konečném pozadí. Všechny jednotlivosti či jednotliviny pak tendují ke stejné detailní podrobnosti, třebaže přirozeně nejsou stejné a tím méně totožné, ale ani podobné. Konečným důsledkem je, že v rámci takto vybudovaného systému je velice obtížné rozlišení mezi údaji potřebnými a zbytečnými. Nutným průvodním jevem pak je to, že informace, k nimž by mělo vést zpracování fondů, resp. sbírek a dokumentů, se převracejí ve svůj protiklad, v exformace, přičemž leckdy nelze rozlišit, co je co. Tento přístup tudíž vzbuzuje hlubokou pochybnost, třebaže je používán po řadu generací.

Proti předloženému pohledu lze ovšem vznést dvě námitky. První spočívá v tom, že jde přímo o brutální zjednodušení, že věc je mnohem méně čirá a nelze ji nazírat takto jednoznačně až jednostranně. Tato námitka však platí jenom potud, pokud se pohybujeme v rámci téhož systému a pokud jej chceme jen nějakým způsobem adaptovat. Jestliže však se na něj v reflexi snažíme pohlédnout z vnějšku, platit přestává, poněvadž tu jde pouze o ty nejpodstatnější rysy, vše ostatní se stává druhořadým a zavádějícím. Při snaze o celkový pohled tedy tato námitka nemá relevanci. Druhá je spíše praktická a tkví v tom, že přece tento způsob po řadu generací docela dobře fungoval, takže je zcela nevhodné jej šmahem odmítnout. Avšak také tato námitka platí pouze omezeně, pouze tehdy, jestliže budeme používat týchž postupů a metod, jakož i technických prostředků, na jejichž základě a pro které byl tento systém vytvořen. To znamená, že platí jedině v případě, že se pohybujeme v tištěném prostředí a v institucích - zjevných i nezjevných - v něm a na něm založených. Jestliže však pokročíme jinam, přestává i tato námitka platit, protože je zbavena svého podstatného základu. Vidíme tudíž, že obě námitky jsou zcela irelevantní, protože vycházejí ze situace, jaká dominovala dříve, než nastal náš věk diskontinuity. Pro to, co přináší diskontinuitní zlom a co se předpokládá pro založení nové éry kontinuity, se tedy na ně vůbec nemůžeme ohlížet, pokud nechceme upadnout do nejistot a chaosu. Nyní už jsme se dostali do situace, kterou lze zkratkovitě charakterizovat jakoein Schritt zu weit. Místo toho, abychom se vypořádávali s námitkami, jež se čím dále tím více začínají jevit jako nesmyslné, stojí před námi úkol začít stavět na jiných základech. To ovšem znamená nabídnout jinou konstrukci instituce, jinou koncepci fondu, resp. sbírky a dokumentu a jiný přístup k jejich zpracování a zpřístupnění.

Zjišťujeme, že rozhodující rovinou, na níž se pohybujeme, je informační, komunikační a znalostní prostředí. Tomu musejí odpovídat všechny další konstrukty a jejich kombinace. Zde je potřeba ještě dalšího ujasnění. Pohybujeme se totiž v tomto případě ve dvou sémantických řadách, jež mohou být chápány jak koordinovaně, tak subordinovaně, což je pro náš dosavadní způsob myšlení - přinejmenším v této doméně - krajně neobvyklé. Subordinované chápání těchto sémantických řad umožňuje vytváření hierarchizovaných struktur a systémů, zatímco jejich koordinované chápání vede k vytváření horizontového vrstvení, v jehož důsledku mohou mít fakty, jednotlivosti či jednotliviny více významů jaksi zároveň, ba jednou mohou ty které významy nést, jindy však jich mohou pozbýt a místo nich přijmout jiné. Těmito sémantickými řadami jsou jednak instituce - fond - dokument, jednak nosič - záznam - text. Právě v tomto bodu se nachází jádro smysluplné existence historického dokumentu v hybridním elektronicko-digitálním prostředí. Je totiž evidentní, že problémem je tu patentní či latentní terminologizace členů těchto sémantických řad: bez transformace jejich významu není možno provést tolik potřebný rozhodující krok. A tak je nutno instituci pochopit nezávisle na vzoru či modelu úřadu a podniku industriální éry. A právě tak je nutno pochopit text v sémiotickém a nikoli lingvistickém či filologickém smyslu. Institucí pak není pouze legální a administrativní správce dokumentů a fondů, resp. sbírek, právě tak jako textem nejsou pouze slova a písmena, ať už náležitě, nebo nenáležitě použitá. Jestliže typickou se pro hybridní elektronicko-digitální prostředí stává síťová knihovna a její infrastruktura, potom je nutno opustit představu či model uzavřenosti a hotovosti, dokonanosti a dokonalosti, na níž spočívají dosavadní konceptualizace a terminologizace. Řečeno jinými slovy, je nutno opustit představu jistoty jako jediného možného, tj. opravdového významu, v takové doméně, která má sebemenší souvislost s pragmatickým počínáním, v tom, co jakkoli souvisí s organizováním, operováním a manipulováním.

Jestliže instituci budeme rozumět nikoli pouze jako zjevné, nýbrž také jako nezjevné, nebudeme jí moci rozumět jenom v juristicko-administrativním smyslu jako právnické osobě nebo jejímu zařízení, nýbrž v její věcné povaze programu a poslání, které jsou konkrétní, nikoli jen všeobecně definované. Následkem toho pak budeme muset i institucí spravovanému fondu či její sbírce rozumět na věcně obsahové, nikoli pouze administrativně evidenční rovině. A vlastnictví potom budeme muset rozumět spíše ve smyslu přeneseném a nikoli přímém, jak se to prvoplánově projevuje v konstrukci majetku na rovině materiální a zodpovědnosti na rovině intelektuální. Z toho plyne jednak, že veřejné vlastnictví nebudeme moci nadále krátkozrace ztotožňovat se státním, jednak, že se budeme muset vyrovnat s rozporem mezi veřejným a soukromým. V tom se pak ukazuje pravý význam pojmu národního, pokud se vztahuje k historickým dokumentům jako součásti kulturního dědictví. Pojem národního má v tomto kontextu povahu spíše virtuální než faktickou, a přece zůstává ve sféře reálného. Znamená to, že v podstatě záleží na jeho funkční, nikoli řekněme substanciální definici. Taková definice musí překračovat pouhou akumulaci ve smyslu souborného fondu daného politickým vymezením či omezením, jakož musí překračovat i pouhá patriotika daná dominantním nacionálním vymezením. Pojem národního v tomto kontextu tudíž překračuje oblast, jež se prakticky vymezuje retrospektivní bibliografií a souborným katalogem a v jiném pohledu původem a proveniencí. Zdá se tak, že pojem národního kulturního dědictví ve svém virtuálním vymezení představuje fuzzy množinu, jež se ad hoc jeví v různých vymezeních. Smyslem těchto různých jednotlivých vymezení je vytvořit jakýsi referenční horizont, který by se položil mezi jednotlivé lokální či regionální fondy ať už v jejich současné či minulé podobě na jedné a kulturní historické okruhy, civilizační oblasti a globální pozadí na druhé straně. To znamená, že se možná skrytě, ale přece jenom důsledně přesouváme ze sféry institucionálně fondové do sféry programově obsahové, abych tak řekl, že profilujícími se stávají témata, nikoli sbírky, jejich části a soubory. A tak vidíme, že právě toto je ten rozhodující krok: od materiálu k jeho funkci, od fondu, resp. sbírky k tématu. Je zjevné, že existence historického dokumentu v hybridním elektronicko-digitálním prostředí je pochopitelná a využitelná jen v rámci paradigmatu, jež se zásadně odlišuje od toho, kterému jsme byli věrni v době několika posledních pozitivistických generací a na které mnozí přísahají ještě dnes. Ukazuje se tudíž, že jedinou schůdnou cestou se nyní stává jít prostě za touto virtuální tematickou povahou historických fondů, resp. sbírek a dokumentů a nechat mrtvé pohřbívat své mrtvé.

Od dob křesťanské pozdní antiky je naše civilizace a její kultura ovládána dominantním paradigmatem textuality. Jsme kulturou knihy jak v konkrétním, tak v abstraktním smyslu. Kniha a text se nám staly naprostou samozřejmostí, takže si vlastně vůbec neuvědomujeme, jak složité fenomény to jsou. A tak jsme náchylni k tomu, abychom je chápali nepřiměřeně jednoduše: knihu jako fyzickou věc, jako artefakt či technologický produkt a text jako transparentní vzhledem k řekněme pojmům a ty zase jako bezprostředně reprezentující materiální předměty, ony fyzické věci. Ve specializované odborné a vědecké práci tato tendence vede k tomu, že kniha jakožto fyzická věc nabývá nepřiměřené důležitosti: jejím sofistikovaným určením jako by bylo řečeno vše podstatné, protože teprve na tomto základě je možno určit archetyp textu, který je hodnocen bezmála jako text sám. A to vše i přes to, že je dostatečně dobře známa povaha aluzí, která svědčí o tom, že text není zrovna transparentní směrem k pojmové sféře, nýbrž že je vázán především na svou zvnějšku přicházející autoritu a na kontinuitu svého průběhu, na svou linearitu, tedy že je spíše masivní. Tato masivnost textu ovšem znamená dominanci diskursu a stylu nad tím, co se definuje jako autorství, a tedy také převahu pozadí nad jednotlivým dílem, abych tak řekl. V informačním, znalostním a komunikačním prostředí tištěného dokumentu s jeho představou objektivity, v níž splývá denotativnost se správností a pravdivostí v chiméru pravého vědění, je to paradox bez východiska. Pro hybridní elektronicko-digitální prostředí, jež je svou základní povahou virtuální, to ovšem nezbytně znamená zánik fetišizace dokumentu. Dokument se v něm stává jakousi fuzzy množinou, takže ztrácí svou podstatnou charakteristiku, totiž svou ohraničenost směřující k uzavřenosti. Mizí tzv. pravdivé vědění, mizí jednoznačný význam, mizí jediná lineární souvislost a místo ní nastupuje intertextualita, kontextualita a transtextualita. Abychom si vůbec rozuměli, mluvíme stále o elektronicko-digitálních dokumentech, měli bychom si však být vědomi toho, že jde nanejvýše o jakési quasidokumenty. A vzhledem k tomu, že ve všem všudy je vždy rozhodující dominantní informační, komunikační a znalostní prostředí, plyne z toho, že se to týká všech dokumentů, tedy i dokumentů historických, byť nakrásně vznikly v informačním, komunikačním a znalostním prostředí, které mělo odlišnou povahu. Jakmile však historický dokument ztrácí tímto způsobem svou pevnost, je jasné, že ani jeho fyzická věcnost nemá tu důležitost, kterou jsme jí přikládali dříve. To však zároveň znamená, že sice historický dokument k nám přichází z minulosti, že však v implikátním řádu v sobě obsahuje blíže neurčený počet různých možných dějin. Zkrátka, existence historického dokumentu v hybridním elektronicko-digitálním prostředí je popřením dosavadního přístupu k dějinám jako jasně plynoucí a jednoznačně vysvětlitelné linie. Aplikovat zde staré přístupy je nesmyslné, adaptovat zde staré postupy je nemožné.

Tak se dostáváme k podstatě věci. Ukázalo se totiž, že historické fondy, resp. sbírky a dokumenty musejí být jinak pojmově ztvárněny a že v dosavadním vymezení ztrácejí svůj dominantní akcent. To, co je nutno adaptovat, jsou nikoli postupy zpracování, ale materiál samotný, resp. materiál v jeho povaze formálního předmětu. Elektronicko-digitální quasidokumenty v hybridním virtuálním prostředí nejsou pouhé kopie, ale nové dokumenty nového druhu či typu, které neudržují primárně kontinuitu historického materiálu, nýbrž kontinuitu idejí, tzn. vytvářejí historické vědomí v nových podmínkách. To je možné jedině tím, že přinášejí nějakou dodatečnou informaci, která by vyhovovala změněným podmínkám. Nejčastěji se mluví o tom, že dnešní diskontinuita je obdobou přechodu od rukopisné knihy ke knize tištěné. Je však možná pravděpodobnější, že - pokud zde vůbec máme vidět nějakou analogii -, měli bychom ji vidět v přechodu od svitku ke kodexu. To pak jednoznačně svědčí o tom, že nejde o pouhou retrokonverzi nosičů, tedy prosté překopírování materiálu, ale o konverzi kulturního modelu. Jak se historické dokumenty v hybridním elektronicko-digitálním prostředí multimedializují, přestává jít o jejich materiálový substrát a do popředí se dostává způsob a význam kulturní reprezentace. V tomto prostředí se opět znovu hovoří o napětí mezi slovem a obrazem. Ve zprostředkování kulturních obsahů jde tedy o dynamiku vzorců verbálnosti a vizuálnosti. Obdobná dynamika se však objevuje i na řekněme nižších úrovních. Tím ovšem vzniká mnoho otázek, které je třeba řešit. Postupně tak narážíme na polarity orálnosti a textuálnosti, literárnosti a rétoričnosti, dokumentovosti a kognitivnosti. Virtualita tohoto prostředí také narušuje tradiční objektivistickou jednoznačnost a poskytuje nový pohled na vztah univerzálnosti a partikulárnosti.

Konkrétně se všechny tyto otázky projevují v napětí mezi lineárním textem a hypertextem, a to jak na úrovni informace, tak metainformace. Hypertextu tu ovšem musíme rozumět nikoli jako pouhé technologii vytváření odkazů, ale jako metodologii horizontového strukturování, vytváření horizontů, jež se v blíže neurčeném počtu nacházejí mezi konkrétními jednotlivostmi či jednotlivinami a abstraktním referenčním pozadím. Hypertext tedy zásadně není průchodem mezi různými lineárními texty, jež by byly prostě paralelní, nýbrž ustavičným narušováním právě takové představy paralelnosti. Kulturní svět představený hypertextem je obdobou představy deterministického chaosu, jak se s ní pracuje v jiných doménách. Historické dokumenty v hybridním elektronicko-digitálním prostředí, jehož základní povahou je virtuálnost, se tedy neřadí do přímých linií či jednoznačných sérií a neutvářejí třídy, jež by měly pevně danou specifickou diferenci. V tomto prostředí tedy naopak vytvářejí různé variabilní shluky, jež jsou realizací možnosti vyvíjení explikátního řádu z řádu implikátního, jsou cestou od potenciálnosti k aktuálnosti. Dějiny, které lze z historických dokumentů v tomto prostředí vytvořit, nejsou totožné s minulostíwie es eigentlich gewesen ist. V tomto prostředí je potom možno pokoušet se o řešení příkrého rozporu mezi tzv. velkými a tzv. malými dějinami, což se stalo významnou otázkou poslední doby. Jestliže virtuální prostředí umožňuje variabilitu shluků a horizontů, potom zde lze položit otázku vztahu mezi významností a anonymitou, která dosavadnímu dějepisectví velkých příběhů takřka úplně unikala a kterou nynější tzv. historická věda, nemohouc jí uniknout, zastírá pochybnou faktografičností mikrohistorie a mikrosond. Tato možnost, kterou přináší virtuální prostředí ovládané hypertextem, je nejspíše tím nejdůležitějším, čemu je třeba věnovat pozornost. Tudy totiž vede cesta k radikální proměně dějinného obrazu, který je nezbytnou podmínkou uchování světa historie. Starý dějinný obraz postavený na tradičních v podstatě politických velkých příbězích se totiž přežil natolik, že působí spíše jen negativně na vznik barbarské společnosti bez historie.

Jako podstatná se tudíž ukazuje otázka výběru těch originálních dokumentů, které budou nositeli kontinuity idejí, tedy těch, které budou transformovány v elektronicko-digitální quasidokumenty. Není možné předpokládat, že v dohledné době se podaří převést je všechny, ba lze předpokládat, že v úplnosti nebudou převedeny nikdy. To znamená, že nové prostředí zůstane v tomto smyslu hybridním takříkajíc navždy. Výběr dokumentů k transformaci je tudíž přímou součástí zmíněné radikální proměny dějinného obrazu. A tu pak přichází na pořad nesmírně kontroverzní věc: tento výběr se nejspíše nemůže řídit požadavky tzv. odborníků a už vůbec není vhodné, aby se orientoval na to, co je tzv. nejvýznamnější. V obou případech totiž, tu výrazněji, tu méně výrazně, je historickým dokumentům význam přikládán na základě dějinného obrazu, který dosud oné radikální proměně podroben nebyl. Tím vystupuje do popředí program či poslání institucí budujících virtuální elektronicko-digitální prostředí a jeho infrastrukturu, tedy v podstatě knihoven, resp. tzv. paměťových institucí. Z hlediska marketingu těchto institucí jde o ovlivňování poptávky nabídkou, z hlediska méně praktického, ideového, jde o rozkrývání nových tematických polí a formulování nových témat. Jen skrze nová témata a tematická pole lze postoupit ke zkoumání vztahu významnosti a anonymity, jen skrze nová témata a tematická pole lze zlomit nadvládu tzv. notorik - historických dokumentů považovaných dosud za obzvláště významné, poněvadž souvisejí s velkými dějinnými příběhy, jak jim rozuměly minulé generace, které však jsou nyní již vyčpělé.

Tak ještě jasněji vidíme, že do popředí se musí dostat obsah, který by překryl fondy, resp. sbírky a dokumenty, jež byly zkonstruovány tak, aby vyhovovaly představám dnes již minulým. Tak se virtualizace pojmu národního jeví v konkrétnější podobě. Budování hybridního elektronicko-digitálního prostředí a transformace historických dokumentů je tak kromě udržování kontinuity idejí také tvorbou idejí nových. Dnes se, byť ještě velice nesměle, začíná hovořit o potřebě nového příběhu českých dějin; tomu vůbec neprotiřečí ta skutečnost, že tato snaha je obvykle přijímána s nemalou averzí. Přece však je jisté, že nacionalistickou politizaci etnicity je nepochybně třeba nahradit něčím jiným, že svérázný amalgam gollovského positivismu a masarykovského realismu je nadále neúnosný. Jakmile nahlédneme historické dokumenty skrze možnost utváření nových témat a tematických polí, objeví se pochybnost o chimérickém mýtu malého člověka, který přinesl velkému světu husitskou reformaci, vybudoval pro něj demokratické impérium první republiky a nyní se domnívá, že jeho úkolem je rozvíjet sociální stát veřejných služeb. Transformace historických dokumentů pro fungování v hybridním elektronicko-digitálním prostředí tedy vůbec není malým úkolem. Každopádně její náplní nemůže být pouhá bezpříznaková odbornost tendující k fachidiocii. Z toho plyne potřeba zásadně odlišené formulace profesionalizace a profesionalismu v této doméně, než jakou jsme zdědili od minulých generací. Jde tu o vytvoření mnohem širšího konsensu, než který by se týkal pouhých metodik a technik. Není to jen práce na úkolech, ale jde o něco důležitějšího, totiž o hledání cílů.

Myslím, že na tomto místě mohu svůj pokus o postižení funkce historických dokumentů v hybridním elektronicko-digitálním prostředí uzavřít. Domnívám se, že se mi podařilo postihnout všechny podstatné aspekty, kterými se budeme muset zabývat a dále je rozvíjet. Mám naději, že se postupně budeme dobírat možného řešení, které by nás přeneslo přes ten věk diskontinuity, v němž se aktuálně nacházíme.