Nový autorský zákon a informační etika

Jiří Potáček, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

Zákon 121/2000 Sb. (autorský zákon) platný od 1.12.2000 přináší knihovnám a informačním pracovištím nové problémy. Jak se s nimi vyrovnat, jak dodržet zákon i etiku, dodrželi vůbec autoři zákona etiku? Jaký je pohled na zákon z hlediska autora, jaký z hlediska knihovníka, čtenáře a uživatele informačních služeb. Informační etika dříve a nyní. Uplatňování profesní a normativní etiky v informačních službách, morální aspekty, častá provinění proti informační etice, lze současně dodržovat platné zákony v informatice i informační etiku.

Úvod

O existenci etiky již ve starověku a jejím uplatnění v životních situacích je nám všem dosti známo. Staří Řekové, Peršané,Indové, Židé – ti všichni hledali říše dobra a zla a téměř vždy využívali etiku ve svém usilování o jednotu ve státě a víře, aby se umožnilo a zabezpečilo společenské soužití. Zejména řečtí filosofové přicházeli na to, že lidské názory nemusí být pravdivé a že i na mravním poli jeden věří v opak toho, co druhý pokládá za pravdu. Tak také sofisté dospěli k tvrzení, že člověk není schopen poznat, co je pravda a co je dobro, poněvadž každý pokládá něco jiného za pravdu. Tvrdili, že není žádná věda, protože věda je poznání pravdy, a také že není ani žádná etika. Všechny zákony a obyčeje spočívají prý na výmyslu, násilí a klamu. Chytrý vystupuje jen tam na obhájení mravu a zákona, kde mu tyto mohou prospět. Přenese se lehce a klidně přes všechny vymyšlené hranice tam, kde mu mohou překážet v dosažení jeho cílů. Nelze pominout ani Sokrata, který pravil: ”Státní držitelé moci mi nemohou udělat nic zlého ani dobrého, neboť mne nemohou udělat ani rozumným ani nerozumným.” Také Plató (427-347) vylíčil svůj ideální stát, v němž vládnou jen nejmoudřejší, které hájí nejstatečnější a hmotné potřeby obstarávají nejpřičinlivější.

Etika je jedním ze základních kamenů křesťanství. Moderní etika, se kterou se setkáváme již přes 500 let, se rozvíjí v několika filozofických směrech, které však ve společenské oblasti podporují takové myšlenky, které prospívají celku. Aby společnost měla zabezpečené trvání a nezávisela na tom, zda všichni budou dost chytří a budou uznávat výhody, jež jim společnost poskytuje, vytváří si stát – pevnou organizaci, která je dost mocná, aby jednotlivce přinutila sloužit všeobecnému zájmu, co je pak výhodou pro všechny. Proto stát stanoví svými zákony, která jednání jsou dobrá a která špatná. Německý filosof Immanuel Kant (1724-1804) říká, že neposloucháme, abychom se podrobili mravnímu zákonu, nýbrž se skláníme jen před svým zákonem, jenž jsme si sami dali, poněvadž cítíme úctu před svým vlastním zákonem a na tom spočívá naše lidská důstojnost.

Charakteristickým znakem etiky v přítomnosti je, že v ní vystupuje jen velmi málo nových myšlenek, i když věda dosahuje stále nových objevů. Vracejí se znovu dřívější principy a základní myšlenky, využívá se nových vědeckých vymožeností, pokroku přírodní věd, sílí zájem o zákony společenského vývoje a z toho plynoucí zdůrazňování sociálního faktoru. V poslední době vidíme významné působení utilitarianismu (utilis = prospěšný), kde se hlásá takové jednání, které prospívá blahu jiných, společnosti a co možná největšímu počtu lidí. I zde jsou však dva proudy – jeden sleduje více prospěch jednotlivce, druhému jde více o prospěch společnosti.

Na etiku má velký vliv politika, jednak jako věda, jednak jako umění spravovat společnost a vládnout společnosti. Kdo chce spravovat společnost, musí znát složení společnosti a zákonitosti jejího vývoje. Pravá politika je vědecká, ostatní je jen obchodování s politikou. Také politika může být konzervativní nebo pokroková, centralistická nebo autonomní. Pokud je celek společenského organismu zdravý, tedy v celkové vůli, jež tvoří autoritu pro všechny, musí být vyjádřeny všechny vůle podle své poměrné síly. Zákony společenského života si své právo tam, kde se jich nedbá, vynutí. V praxi to však může vést ke konfliktu mezi etikou a politikou.

Problematice informací, jejich ochraně a šíření se u nás věnovalo právo již v r. 1895, kdy byl vydán říšský zákon 197/1895 O právu původském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým. Ten byl v Československé republice nahrazen zákonem 218/1926 O původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým, potom novelizován jako č. 120/1936 Novela zákona o právu autorském, následně vydán jako zákon 164/1939 O zabezpečení ochrany autorských práv. Po druhé světové válce byl vydán zákon 115/1953 Sb., zákon 35/1965 Sb. a po několika změnách a doplňcích vyšel od 1.12.2000 platný zákon č.121/2000 Sb. Existuje však řada dalších zákonů, které působí v souvislosti s autorským zákonem, někdy v souladu, jindy zdánlivě nebo i ve skutečnosti v jistém rozporu. Platí také určitá hierarchie zákonů – zákony platné obecně mají širší působnost, než zákony, které se týkají pouze určité části společnosti. Tak lze pohlížet i na stav, který je v oblasti práv k vytvořeným dílům.

Podpora dostupnosti publikovaných informací je dána i dalšími právními dokumenty, jako např. usnesením vlády ČR č. 397/1998 o principech vědní politiky České republiky na přechodu 21.století, usnesením vlády č.525/1999 o státní informační politice a také zákonem č.106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím.

Nikdo nepochybuje o potřebě dostupnosti publikovaných informací ve smyslu ustanovení Listiny základních práv a svobod. Desetitisíce a statisíce čtenářů a uživatelů informačních služeb se každoročně zajímají o dostupnost k publikovaným informacím v našich knihovnách a informačních pracovištích. Autoři každým rokem publikují desítky a stovky, možná i tisíce titulů knih, účelových publikací, sborníků a článků v časopisech. Z hlediska aktuálnosti jsou sice nejtrvalejším, ale také nejméně aktuálním informačním zdrojem knihy. Aktuálnějším zdrojem jsou periodika a nejaktuálnějším zdrojem je denní tisk, avšak jeho věrohodnost je zejména pro vědeckou práci nejnižší. Proto jsou za nejvyužívanější zdroj považovány periodické tiskoviny, které jsou z hlediska odborného a vědeckého pohledu nejžádanější. Autorský zákon zde působí jako určitý řád.

Sama společnost je však také řád. Společnost spojuje mnoho lidí v uspořádanou jednotu, avšak může působit i jako protiklad. Na jedné straně totiž stojí skupina autorů – na druhé skupina uživatelů. Tyto skupiny mají opačné zájmy. Autoři chtějí, a mají na to právo, chránit své výtvory, uživatelé zase chtějí, za co nejsnadnějších podmínek, vytvořená díla využívat. Jistým paradoxem je, že ze společenského hlediska tatáž osoba může být jednouautorem, jindy zase uživatelem. A z pohledu toho, jakou roli právě ve společnosti má, různě se chová. Není to však nic atypického. Téměř denně se velká většina z nás ocitá ve stejné situaci v denní praxi. Řídíme auto – jsme řidiči a máme jistý vztah k chodcům. Vzápětí jsme chodci a máme jiný vztah k řidičům. Tak jednou hájíme zájmy jedné skupiny, jindy zájmy skupiny, která je téměř protichůdná.

Autorský zákon v poslední úpravě č.175/1996 Sb., který platil do konce listopadu 2000, dosti pomíjel práva autorů a dával prostor uživatelům, kteří měli více volnosti při využívání autorských děl. Dnes platný zákon 121/2000 Sb. se více soustředil na práva autorů a omezil zase volnost uživatelů. Co je etické - minimalizovat práva autorů, či minimalizovat využívání děl? Kdyby platily tři podstatné složky etiky a společnost je stoprocentně ctila – svědomí, čin a vyšší řád – asi by nevznikaly problémy. Kdyby každý uvažoval tak, že by se díval na své jednání z pohledu té druhé strany, problémy by se minimalizovaly. Kdybychom se totiž chtěli odchýlit od toho, co nám říká svědomí, měli bychom jisté potíže, stísněnost, varování, výčitky. Kdyby každému činu předcházela úvaha o úmyslu a vůli, zda čin vykonat a jaké bude mít důsledky, opět by se zabránilo mnoha nepříjemnostem. A vyšším řádem míníme řád společnosti, který také říká, že nikdo nemůže být vykonavatelem spravedlnosti o vlastní vůli, protože nemůže spravedlnost vykonávat podle svého vlastního názoru. Je totiž třeba oprostit se od pudů, vášní, nálad, násilí a nátlaku, abychom mohli objektivně posuzovat skutečnost.

Podívejme se nejprve na autorský zákon z pohledu autora. Vžijme se do situace, že pracně vytváříme nějaké dílo, literární, vědecké, odborné, případně dílo audiovizuální nebo počítačový program. Předpokládejme také, že jsme toto dílo vytvořili jako výsledek tvůrčí činnosti vlastním přičiněním a po dlouhodobé přípravné činnosti. Nikdo jistě nepopře, že máme nárok a je to také morální, aby náš výtvor byl náležitě chráněn. Publikujeme-li tyto naše produkty, měli bychom za ně získat jistou odměnu. A od každého, kdo toto naše dílo užije, byť jen jako informační zdroj třeba pro svou vlastní činnost, bychom chtěli totéž. Co se však skrývá za vlastní činností? Informační zdroje obvykle nevyužíváme jen pro odstranění informační neznalosti, ale také proto, že budeme nějak dále pokračovat, dílo používat jako jeden ze stavebních kamenů naší činnosti.

Etické také je, že autor obdrží přiměřenou odměnu. Jistě není sporu o autorském honoráři ve smyslu uzavřené licenční smlouvy podle §46 a následujících. Jedná se vždy o konkrétní dílo a konkrétní odměnu. Dalo by se též uvažovat o přiměřenosti odměny, o srovnání různých děl a odměnách, kde se projevují morální aspekty. Méně etické je však vybírání poplatků podle §25 v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu. Autorský zákon sice ukládá povinnost platit za rozmnoženiny, avšak velmi nekonkrétně. Jak se dostane odměna přesně tomu autorovi, jehož díla byla kopírována? A jaká bude částka, která se mu skutečně do rukou dostane. Zde lze právem konstatovat, že se zákonodárce provinil proti etice a hned několikrát:

Z etického pohledu tedy autorský zákon sice autory chrání, avšak ochrana je vykoupena značnými náklady na ni vynaloženými a ochrana autorů je velmi neadresná – nedá se tedy říci, že by byly dodrženy zásady morálky a spravedlnosti.

Na druhé straně stojí uživatelé informačních služeb. Dostupnost informací zabezpečují především knihovny a informační centra, kde se shromažďují publikace na různých mediích, aby se mohly poskytovat uživatelům v potřebném čase. Fondy jsou systematicky budovány po staletí a jistě jejich doplňování bude do budoucna pokračovat. Knihovní fondy mají svoji cenu především v komplexnosti a úplnosti, a to zejména tam, kde jsou shromažďovány povinné výtisky. Šíře poskytovaných informací uživatelům, podle jejich odborného zaměření, zvyšuje jejich odborný rozhled a podporuje kreativitu ve vědě a výzkumu.

Nový autorský zákon však omezuje poskytování kopií občanům pro osobní potřebu a téměř znemožňuje poskytování meziknihovních kopírovacích služeb, a to i pro elektronické dodávání dokumentů. Zejména mezi vědeckými pracovníky a vysokými školami jsou tyto služby nenahraditelné, rozvoj výpočetní techniky a počítačových sítí spíše podporuje tyto služby nazývané “document delivery”. Je to opět zmíněný §25, který i pro rozmnožení díla pro osobní potřebu stanovuje povinnosti odevzdávat odměnu – avšak anonymně, není třeba uvádět, o jaké dílo se jednalo.

Jaký je zde etický pohled? Jistě není etické, když se rozmnožují celé tituly knih a časopisů, brožury a sborníky. Proč by však nemohly být kopírovány jednotlivé strany, případně části, které uživatel chce mít pro vlastní potřebu. Jistě mu v tom nebrání ani jeho svědomí, ani činy a vyšší vůle. Líbí se mi určitá pasáž, určité myšlenky, určitý graf nebo obrázek. Proč bych si jako soukromý uživatel nemohl zhotovit kopii a proč mám za to odvádět neadresný poplatek? Tím spíše vědecký pracovník, který pro potřeby své vědecké práce získá názory řešitelů obdobného problému, jež jiný autor zveřejnil. Jistě dodrží etiku a bude toto dílo ve své práci citovat podle všech platných pravidel.

A je zde ještě jeden problém. Knihovny a informační pracoviště jsou povinny hlásit kolektivnímu správci počty zhotovených kopií na reprografických zařízeních určených pro zhotovování tiskových rozmnoženin za úplatu. Na stejných zařízeních si jistě budou zhotovovat i rozmnoženiny vlastních dokumentů, jako např. knihovní řád, pokyny pro uživatele, informační tabulky, seznamy fondů nebo uživatelů, také tabulky, dopisy a zprávy – všechno vlastní díla. Jistým řešením by bylo pořízení samostatných kopírovacích zařízení pro různé účely. Avšak proč, když kapacitně bude jedno zařízení bohatě stačit pro všechny účely? Opět se dostáváme na hranici etického problému. Je etické stanovení takových kriterií a je etické vyžadovat, aby autor z vlastního díla, které si kopíruje, odváděl odměnu kolektivnímu správci, od něhož se mu odměna nevrátí? A když ano, tak patřičně snížená o oprávněně vynaložené náklady na kolektivní správu.

Potom je zde ještě jedna nelogičnost. Jestliže si budu digitalizovat určité dílo s použitím skeneru a pak si toto dílo v libovolném počtu výtisků vytisknu na tiskárně počítače, tím jsem sice porušil autorský zákon a dosáhl možná i vyšší kvality reprodukce, ale nemusím provádět žádný odvod kolektivnímu správci, protože se počty vytisknutých stran na počítačových tiskárnách nesledují.

Abychom však nebyli jen negativně kritičtí, je jistě etické, že do práva autorského nezasahuje knihovna a jiné nevýdělečné školské a vzdělávací zařízení, které zhotovuje rozmnoženinu pro své archivní a konzervační účely a originály či rozmnoženiny vydaných děl půjčuje (§§ 37 a 38).

Etika se různě projevuje v různých sociálních podmínkách. V dobách totalitního režimu jsme se neohlíželi na to, co je morální. Vše patřilo společnosti, vše mohla společnost využívat. Nyní, kdy se dostává do popředí osobnost člověka, jedinec se svými právy a povinnostmi vůči společnosti, nabývá i etika většího významu. Současná společnost je také nazývána společností informační, proto se musíme zabývat i informační etikou. Společnost vytváří určité normy a zákony, kterým se jedinec musí podřizovat. Zákon, a tedy i autorský zákon, patří ke společenským podporám mravnosti – etiky. Jedinec má pak vnitřní pohnutky k tomu, aby zákon dodržoval a choval se podle zákona. Může tak činit ze strachu před zákonem nebo z vnitřní dobrovolnosti, když vidí, že zákon působí k jeho dobru. V tom působí i výchova a veřejné mínění, které mohou pozitivně i negativně ovlivňovat chování jedince.

• Při autorské tvorbě využívají informační zdroje, u nichž neuvedou citace informačních pramenů, jejichž části jsou v díle použity.
• Neuznávají spoluautorství, nebo si přivlastňují autorství, jestliže dílo vzniklo společnou tvůrčí činností více autorů.
• Přivlastňují si cizí autorství, díla jiných autorů, zejména neznámých nebo zahraničních a vydávají dílo za své.
• V rozporu s výhradní licenční smlouvou poskytují právo dílo užít více nabyvatelům práv.
• Nedodržují ustanovení o zaměstnaneckém díle, které bylo vytvořeno ke splnění pracovních povinností (§58) a kolektivním díle (§59).

Jak se nejčastěji proviňují proti informační etice poskytovatelé informačních služeb.

• Při rozmnožování děl zhotovují rozmnoženiny děl za úplatu, aniž by odváděli předepsanou odměnu.
• Zaměňují pojmy “pronájem” (zpřístupňování díla za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu) a “půjčování” (zpřístupňování díla nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu).
• Provozují díla ze záznamu, sdělují díla veřejnosti počítačovou sítě a nepovažují to za akt proti autorskému zákonu.
• Neplatí odměnu, kterou jsou povinny platit osoby dovážející nebo prodávající přístroje ke zhotovení rozmnoženin a nenahraných nosičů zvukových a obrazových záznamů.
• Nedodržují licenční smlouvy poskytovatelů informačních databází.
• Jak se nejčastěji proviňují proti informační etice zákona uživatelé .
• Kopírují celá kompletní díla, a to nejen pro svou osobní potřebu, ale i ve více exemplářích – jsou to nejen literární díla, ale i software počítačů, databáze, audiovizuální dokumenty a hudební díla na CD ROM.
• Přivlastňují si neoprávněně licenční práva náležející jejich zaměstnavatelům.
• Využívají neoprávněně audiovizuální díla a programy pro svou osobní potřebu.
• Pr ovozují díla ze záznamů a sdělují veřejnosti na různých akcích, aniž by měli od autora svolení dílo užít.
• Zpřístupňují díla za účelem hospodářského nebo obchodního prospěchu – což je vlastně pronájem, který vyžaduje svolení autora.

Je nesporné, že vlivem minulých období, kdy vše patřilo všem a na majetek jednotlivce nebyl brán ohled, se uvedená provinění ve společnosti většinou nepovažují za přestoupení etických zákonů. Někdy jsou dokonce považovány za určité hrdinství, když se podaří něco nelegálně získávat. Nejvíce je to patrné při získávání nelegálního programového vybavení a nelegálního kopírování zvukových nahrávek. Tato pirátství nejsou společensky odsuzována.

Také tresty, které autorský zákon v §108 stanoví, že “kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci”, nejsou dostačující výstrahou. Rovněž pokuty za neoprávněné užití autorského díla ve výši do 15 tisíc Kč jsou velmi nízké za prokazatelný přestupek. Otázkou je, zda je vůbec někdo použije. Téměř neexistují žalobci. Když si žalobce představí veškeré náklady, které musí vynaložit, ztráty času a nervů, raději od žaloby upustí, protože výše náhrady, kterou by obdržel, mu zdaleka nepokryje ztráty.

Společnost se na počátku 21. století dostává do nového informačního prostředí, které vytváří možnosti nebývalého růstu vzdělanosti a celkové kulturní úrovně jedince i společnosti. Informace nás denně obklopují, působí na nás pozitivně i negativně a někdy nás i zahlcují. Abychom odstraňovali naše neznalosti a nevědomosti, pak se po informacích pátráme, shromažďujeme je, někdy i třídíme a opět využíváme. V tom všem působí i autorský zákon, jehož účelem je dodržení právních norem při sběru informací a jejich šíření, bez ohledu na médium, které je nosičem informací.

Morální principy nejsou považovány za závažnou překážku, aby se nedaly překonat nebo se na ně nemusel brát ohled. Autorský zákon, stejně tak jako mnoho dalších, není ve svém obsahu dokonalý. Má mnoho podrobností, ale také mnoho mezer, které se dají využívat k únikům. Ani autoři, ani uživatelé nemají vždy dost morální síly, aby dodrželi všechna ustanovení autorského zákona. Mnohá provinění proti ustanovením zákona nepovažují vůbec za prohřešek a opakovaně se dopouštějí přestupků, aniž by měli morální výčitky. Zapojení techniky a elektroniky do tvorby a zveřejňování děl umožňuje mnoho dalších úniků ze zákonných ustanovení. Právní relevance elektronických dokumentů může být někdy sporná.

BLÁHA Inocenc Arnošt.Ethika jako věda. Úvod do dějin a theorie mravnosti. 1.vyd. Atlantis, 1991. ISBN 80-7108-023-3.