Jak je uvedeno v názvu této přednášky, jejím tématem je problematika autorských zákonů v oblasti odborných a vědeckých informací. To je omezení dosti podstatné, protože není pochyb o tom, že hlavním motorem, který pohání celosvětová jednání o úpravách autorských zákonů, jsou jiné produkty, než vědecké knihy nebo časopisy. Má-li být o těchto otázkách je hovořeno v rámci konference o profesionálních informačních zdrojích, jejíž významnou účastnickou skupinu představují odborné a vědecké knihovny, je takové zaměření pravděpodobně na místě. V každém případě je ale nutné mít na paměti, že přístup k problematice copyrightu je logicky jiný v případě vědeckého časopisu a jiný u cédéčka s nahrávkou nejnovějších hudebních hitů.

Další úvodní poznámka se týká skutečnosti, že název sice předstírá, že řeč bude o “copyrightu”, tedy o právní ochraně duševního vlastnictví autora (nebo snad spíše nakladatele ?), ale je nutné dodat, že se bude co nejvíce vyhýbat tomu, aby komentovala právní aspekty této formy právní ochrany. Především proto, že k těmto komentářům jsou určeni povolanější, ale hlavně proto, že smyslem této přednášky je upozornit alespoň na některé “neprávní” aspekty, které “hýbou” otázkami copyrightu stejně vehementně, jako diskuse o interpretaci litery autorských zákonů. Jak celkem nenápadně, ale velmi jednoduše a přesně nedávno shrnula kolegyně Celbová ve svém článku v časopise Ikaros¹, výsledné podoby novelizací autorských zákonů jsou vždy výsledkem lobistických aktivit různých zájmových skupin. Budiž ještě zdůrazněno, že pokud tento referát za něco lobuje, tak za zájmy uživatelů odborných a vědeckých informačních zdrojů, což jsou ovšem současně i autoři jejich obsahů. A jak je zřejmé ze citátů uvedených jako motto, pozornost bude věnována především ekonomickým faktorům.

Položme si nejdříve otázku, proč se v současné době setkáváme s tak výrazným zájmem o otázky copyrightu ? Musíme přitom vzít do úvahy skutečnost, že tento zájem se zdaleka netýká jen našeho regionu, kde lze zájem o tuto problematiku poměrně snadno vysvětlit dlouholetou absencí praktického styku s tímto fenoménem. Zkusíme-li se připojit např. na webovské servery amerických universit a vyhledáme tam stránky s informacemi o knihovnách a vůbec informačních službách, nabudeme dojmu, že vůbec nejdůležitější problém při jakékoliv činnosti v tamní knihovně je právě dodržování pravidel copyrightu, což je tak složité, že zřejmě vyžaduje samostatné studium, nebo snad dokonce nutnost absolvovat z dodržování pravidel copyrightu zápočet, ne-li přímo zkoušku.

Důvodem je evidentně skutečnost, že se zdaleka nejedná jen o jakési posílení právního povědomí, nebo snad boj proti postupnému úpadku mravů, ale hlavním motivem je naprosto zásadní změna technologie šíření informací v nejširším slova smyslu. Jinými, a již trochu zprofanovanými slovy, konec éry Gutenbergova vynálezu a počátek zásadně nových cest sdílení, šíření, uchovávání, rozmnožování a jakékoliv jiné využívání informací. Důsledkem je pak skutečnost, žede facto všichni účastníci práce s informacemi, autory počínaje a čtenáři, resp. uživateli konče, se nacházejí v situaci, kdy jim zatím chybí dlouhodobé praktické zkušenosti s dopady nových informačních technologií na celou infrastrukturu. A je jen přirozené, že především ti, kterých se tato zásadní technologická změna dotýká prostřednictvím finančních toků, zaujímají na jedné straně vstřícné, ale současně velmi opatrné stanovisko. Je možno konstatovat, že prakticky už deset let probíhají velmi intensivní jednání jak na straně producentů, tak i uživatelů informací, jednání legislativních institucí, lobování řady zájmových skupin, ale jen velmi pomalu se dospívá ke sjednocování stanovisek a formulování alespoň parciálních závěrů. Tato situace ale není zas tak překvapující uvážíme-li, jak rychle se mění parametry současných informačních technologií.

Podíváme-li se na statistiky využívání webovských serverů, které jsou průběžně sledovány a jsou volně přístupné na řadě z nich, můžeme se snadno přesvědčit o ohromném objemu dokumentů procházejících těmito servery už dnes, přičemž jejich objem stále velmi rychle roste. Měli bychom si přitom uvědomit, že značná část těchto informací byla asi něčí duševní vlastnictví a tedy její distribuce by měla být chráněna copyrightem. Nechť pak počítáme nějaké copyrightové poplatky v těch nejmenších jednotkách, vždy dojdeme k astronomickým finančním částkám. Není proto divu, že otázky ochrany duševního vlastnictví jsou považovány za tak důležité a že vlastnictví copyrightu je v nastupujícím “věku informatiky” nebo v “informační společnosti” chápáno jako klíč k budoucí prosperitě ².

Náklady na vydávání vědeckého časopisu se podle odhadů pohybují kolem 400.000 USD, což je zajisté úctyhodná částka, která může být ekonomicky realizovatelná pouze v případě, že dané periodikum má prakticky celosvětový trh. Nechť je majetkoprávní vztah k obsahu těchto zdrojů z hlediska autorů jakýkoliv, v každém případě zde copyright přirozeně existuje. Dále je nutné uvážit skutečnost, že systém vydávání vědeckých a odborných periodik a jejich následné zpracovávání do podoby sekundárních informačních služeb představuje dlouhodobě fungující princip zpřístupňování, šíření, hodnocení i archivování vědeckých a odborných informací, který je využíván jako jeden za základních nástrojů tvůrčí práce v oblasti vědy a techniky. Jde tedy nyní o to, tento fungující mechanismus a nástroj zachovat při tak zásadní změně informační technologie, jakou přechod na elektronickou formu bezesporu je a z tohoto hlediska vyřešit otázky copyrightu.

Autorské zákony představují specifickou formu ochrany produktů duševní činnosti. Kromě autorského práva působí v této oblasti ještě patentové zákony, které v sobě zpravidla zahrnují i problematiku ochranných známek, resp. průmyslových vzorů a případně se ještě setkáváme s poněkud obskurním pojmem tzv. výrobních tajemství. V konkrétnějším slova smyslu chápeme autorské zákony jako formu ochrany autorských děl literárních, uměleckých nebo vědeckých, v prvých dvou případech se kromě slovesných děl, bude jednat o díla hudební, filmová, divadelní nebo výtvarná. Nesprávnost a nepřípustnost kopírování literárních a jiných uměleckých děl je všeobecně akceptována a taková činnost byla a je jednoznačně odsuzována a o její právní kodifikaci formou autorských zákonů není pochyb.

Autorský zákon je tedy jen jednou z forem ochrany duševního vlastnictví a kromě příkladů shora uvedených, kde volba mezi autorským zákonem chráněnou publikací a patentem je většinou zřejmá, připomeňme, že např. o počítačových programech, rovněž nepochybných produktech intelektuální činnosti a duševním majetku, se stále vedou diskuse, zda mají být chráněny autorským zákonem nebo patentem^*.

Paralela mezi autorským zákonem a patentem ukazuje dále na jeden, v širší veřejnosti méně známý fakt. Zdaleka není pravdou, že např. všechny průmyslově realizované a zisk přinášející procesy jsou chráněny patentem. Z povahy patentu jako primárního informačního zdroje vyplývá, že musí skutečně obsahovat popis výsledků intelektuální (a zpravidla vždy i experimentální) činnosti, a to dosti přesný. Jinak totiž by nebylo možné ochranu účinně realizovat. A protože vymáhání práva vyžaduje nejenom obstarání dostatečného průkazního materiálu, ale je zpravidla nepříliš pružné a rychlé, a to ještě s ne vždy zaručeným výsledkem, je naprosto běžnou praxí ochranu formou patentu bedlivě uvážit případ od případu. Řada realizovaných a i velmi úspěšných výrob není vůbec patentově chráněná a ochrana jednoduše spoléhá na v podstatě “fyzickou” ochranu utajení jejich klíčových kroků. Zda autor použije pro ochranu svých práv formu patentu nebo prostého utajení, závisí na mnoha faktorech, zpravidla ale velmi intimně spjatých s konkrétním případem. Většinou je tato situace brána jako fakt a nebývá tím hlavním důvodem pro revize patentových zákonů.

Je užitečné si uvědomit, že podobná situace může nastat (a evidentně v řadě případu už nastává) i v případě autorských zákonů v digitální éře. Pokud autor neměl jinou možnost, než zveřejnit své dílo tiskem, musel tuto cestu akceptoval, i když věděl, že jeho práce může být snadno okopírována. Digitální podoba autorského díla je sice ještě daleko snadněji okopírovatelná, ale pouze v případě, že je zpřístupněna. V některých případech, právě v oblasti vědeckých a odborných autorských děl, je celkem docela dobře možné, aby potenciální zájemci byli informováni o existenci nějakého díla formou indikativních souhrnů a dílo samo, např. v podobě plných textů, bylo dostupné pouze na vyžádání po uhrazení poplatků, jejichž výše může být odvozena od různých hledisek. Vzhledem k velmi malému počtu zájemců o konkrétní odborná a vědecká díla, je risiko jejich shromažďování a nelegální kopírování poměrně malé. V současné době se již objevily vědecké časopisy, které jsou přístupné pouze v elektronické podobě na základě předplatného a nelze spoléhat na to, že autoři uposlechnou výzev svých kolegů, aby v takových periodikách, které vůbec nejsou přístupné v tištěné formě, nepublikovali. Vydavatelé budou takovou strategii uplatňovat především u titulů, které jsou velmi atraktivní, jak z hlediska vědeckého, tak i aplikačního.

Při diskusích o autorských zákonech se často uvádí argument, že nejistota při aplikaci autorských zákonů na elektronické formy autorských děl brzdí rozvoj informačních technologií jako takových. Rád bych uvedl konkrétní příklad, který ilustruje, že tomu tak skutečněje.

Producent největší světové báze dat sumarizující veškeré informace o organických chemických sloučeninách, Beilstein Informationssysteme ve Frankfurtu nad Mohanem, už koncem osmdesátých let začal při interním zpracovávání primárních zdrojů do sekundární báze dat “CrossFire” používat techniku skenování. Naskenované primární dokumenty byly interně využívány jak k efektivnímu zpracování dat, tak hlavně k jejich následné kontrole. Protože se současně v téže době provádělo široce koncipované doplňování chybějících dat a převáděla se data ze starších tištěných svazků do elektronické podoby, byly tak v relativně krátké době naskenovány cca 2/3 citací, na které je v dané bázi dat odkazováno, konkrétně více než 2 milióny dokumentů. V r. 1994 byl zahájen projekt podporovaný grantem Evropské komise, na kterém kromě zmíněného producenta participovalo ještě databázové středisko STN International v Karlsruhe, FIZ Chemie v Berlíně a po jedné universitě ve Španělsku a v Řecku, který řešil automatizované zasílání naskenovaných plných textů citovaných prací, a to přímo po jejich nalezení v bázi dat “CrossFire”. Tento projekt³, realizovaný pod označením “FastDoc”, byl úspěšně dokončen, experimentálně odzkoušen a v jedné z tehdejších verzí klientského programu pro bázi “CrossFire”, tzv. “Beilstein Commander”, byla již připravena ikona, která byla určena pro realizaci této služby. Při práci s touto bází uživatel nalezl citaci a kliknutím na ikonu dostal během řádově minuty požadovaný dokument na svou obrazovku.

Přesto, že tento projekt trvající cca 2 roky byl velmi úspěšně dokončen, nebyl nikdy realizován v praxi a byl “zakonzervován” snad pro budoucí využití. A to i navzdory tomu, že logickou součástí projektu bylo i řešení právní situace a jednání s majiteli autorských práv primárních dokumentů, kteří snad ve své většině v prvé fázi dali k této formě šíření svých dokumentů souhlas. Hlavním důvodem pro odstoupení od realizace byly právě obavy z možných legálních důsledků realizace tohoto projektu a asi nejvíce obavy z precedentu, který by tato forma zpřístupňování digitálních dokumentů představovala.

Autoři vědeckých a odborných děl jsou v poněkud specifickém postavení oproti většině ostatních majitelů autorských práv. Vzhledem k řadě okolností totiž nejsou prakticky vůbec zainteresováni na svém bezprostředním finančním profitu (vyjma ovšem autorů učebnic a snad i autorů široce distribuovaných popularizujících statí, pro které je to povoláním), ale jejich zájem se soustřeďuje daleko výrazněji na prostý fakt zveřejnění dané práce. Je to nejenom otázka prestižní, ale publikace představuje i jeden z možných nástrojů hodnocení vědecké práce, formu kontroly využití veřejných prostředků na tvůrčí činnost i určitou formu zájmu o realizování pokroku v dané oblasti vědeckého bádání bez ohledu na hmotný zisk. Na základě těchto skutečností se postupně vyvinula specifická forma manipulace s autorským právem. V celkem nedávné době byly otázky autorského práva při publikování odborných a vědeckých děl více méně opomíjeny. Autor zaslal redakci rukopis své práce a staral se hlavně o to, zda bude nebo nebude přijat. V současné době zvýšeného zájmu o majetkoprávní otázky většina redakcí těchto periodik vyžaduje, aby autoři současně s předáním rukopisu převedli právně relevantní formou svá autorská práva na vydavatele daného časopisu, a to často zcela bezúplatně nebo jen s minimálním honorářem. Dokonce je zcela běžná forma, která se prosadila již před cca 20-30 lety, že autoři za otištění své práce platí tzv. “page-charges”. S tímto přístupem se setkáváme i u některých akademických vydavatelů spolu s argumentem, že tyto náklady jsou hrazeny tak jako tak z grantů. Převod autorských práv chápe řada komerčních vydavatelství často ve zcela exklusivní podobě a zakazuje svým autorům jakoukoliv jinou formu zveřejnění, např. umístění daného článku na webovské stránce instituce (nebo i soukromé) autora. Podobně zakazuje individuální poskytování elektronických kopií jako vzájemnou službu mezi autory. Tato forma převodu autorských práv je v současné době předmětem kritiky a diskusí a postupně se “odlaďují” její praktické formy ⁴.

Akademická vydavatelství, např. vědecké společnosti, bývají v tomto ohledu benevolentnější, nebo snad lépe řečeno, mají větší pochopení pro skutečné potřeby tvůrčího prostředí a umožňují většinou obě výše zmíněné činnosti. Příkladem mohou být např. vydavatelé našeho prestižního odborného časopisu Collection of Czechoslovak Chemical Communication, kteří jednak poskytují autorům elektronické kopie jejich článků ve formátu pdf (kromě klasických tištěných reprintů), čímž jim také umožňují v tomto formátu publikace používat k výměně, a proto uvádějí i internetovské adresy autorů ⁵, pokud je autoři mají.

V předchozích částech této přednášky bylo již uvedeno, že z hlediska fungování a role výměny informací ve vědeckém světě, představují primární a sekundární informace nedělitelný celek, resp. navzájem propojený systém. Dávno pryč jsou doby, kdy určitý vědní obor, z dnešního hlediska velmi široký, byl informačně pokryt v celosvětovém měřítku 10 - 20 tituly periodik, které všechna pracoviště odebírala (většinou i jednotlivci), stačila přečíst a koneckonců prostřednictvím individuálních rejstříkůvyužívat k retrospektivním rešerším. Zvládnutí sekundárního zpracování primárních pramenů je alfou a omegou zvládnutí informační exploze a jedině ty zpracovatelské instituce, které včas a smysluplně přešly na využívání počítačových informačních technologií, tento úkol splnily a mají své místo v současném spektru informačních zdrojů. Speciální význam sekundárních informačních zdrojů, což v dnešní době pochopitelně není nic jiného než počítačové báze dat, se odráží i v tom, že v právě projednávané legislativě Evropské unie je otázce ochrany databází věnována zvláštní pozornost. Rád bych ale upozornil na jiné autorsko-právní aspekty sekundárních bází dat.

Ze zdůrazňované vzájemné závislosti primárních a sekundárních zdrojů vyplývá i závislost na fungování copyrightu, a to především při publikování primárních pramenů, tedy odborných a vědeckých periodik. Povedou-li stávající nejasnosti a nejistota v účinnost copyrightové ochrany k erozi systému vědeckých periodik a na ně navazujícího systému produkce sekundárních databázových zdrojů, může to mít zcela zásadní důsledky pro fungování systému distribuce odborných a vědeckých poznatků jako takových. Konkrétně řečeno; povede-li snadnost kopírování primárních zdrojů rychle k postupnému odbourání tištěných forem periodik, bude nutné řešit otázku adekvátního sledování “publikování” elektronických dokumentů, např. sledování universitních serverů, hledání zajímavých a svou úrovní odpovídajících prací na serverech jiných institucí nebo i firem a v neposlední řadě na soukromých webovských stránkách. Je to nepochybně úkol řešitelný a bude řešen tak jako tak, je ale nutné si uvědomit, že činnost institucí zpracovávajících primární prameny a vykonávající tak pro vědeckou a odbornou sféru zcela nezastupitelnou funkci, není v žádném případě ani jednoduchá a hlavně není laciná.

Tak např. chemické obory jsou tradičně velmi dobře pokryty sekundárními informačními zdroji, z nichž vysoce převažuje zcela bezkonkurenční Chemical Abstracts, dnes již i v České republice existující až na jednu poslední výjimku výhradně v elektronické podobě (všechny odběry tištěné verze byly v minulém roce ukončeny). Producent této báze dat, Chemical Abstracts Service, je dnes v pravém slova smyslu továrna na výrobu sekundárních informací, zaměstnávající 1200 pracovníků, zpracovávající denně cca 2000 dokumentů a hlavně s rozpočtem odpovídajícím tomuto rozsahu činnosti, konkrétně 65 miliónů USD v r. 1997. A za tento rozpočet je “vyráběna” právě jen jedna báze dat, i když s řadou konkrétních výstupů. Je pak snad každému zřejmé, že technologické změny v takovém kolosu nejsou ani levné a hlavně nemohou být realizovány ze dne na den, aniž by to ovlivnilo fungování celého systému.

Omlouvám se šéfredaktorovi Softvarových novin Petru Koubskému, že jsem si vypůjčil jen mírně modifikovaný titul jeho úvodníku ⁶, ale domnívám se, že se mu zde podařilo na jedné stránce sumarizovat prakticky vše, co je možné k této problematice říci. V každém případě je nutné vycházet z toho, že těmi nejdůležitějšími charakteristikami elektronické podoby informačních dokumentů jakéhokoliv obsahu, jsou...

• mimořádně snadná možnost rozmnožování
• rychlost šíření, která je limitována jen fyzikálními zákony platnými pro danou síť

Je nemyslitelné, aby vývoj tyto základní vlastnosti nějakým administrativním opatřením ignoroval, naopak, především právě na nich je založeno efektivní využití moderních informačních technologií. Je příznačné, že od Gutenbergova vynálezu uplynulo cca 250 let, než byl přijat prvý autorský zákon a dalších cca 100-150 let než pojem “copyright” nabyl své současné podoby. Nyní diskutujeme o problémech právního pojetí autorských zákonů dříve, než nová informační technologie, svým významem adekvátní Gutenbergovu vynálezu, ovládla oblast šíření informací. A hlavní motivací pro tyto diskuse jsou všeobecné obavy z možného zneužití nové technologie a z toho plynoucích důsledků.

Bylo již sneseno velmi mnoho argumentů jak pro posílení role autorských zákonů, tak i presentováno množství futuristických vizí předpovídajících jejich rychlý odchod do propadliště dějin, protože v budoucnosti všechny informace budou volně přístupné komukoliv. Kromě těchto, spíše filosoficky orientovaných předpovědí o volném přístupu k informacím, jsou asi závažnější argumenty ekonomické, na které právě upozorňuje Koubský ⁶. Nemá smysl zde tyto argumenty opakovat, polemizovat s nimi nebo k nim přidávat další. Je nutné si ale uvědomit, že oba přístupy mají určité důsledky, které mohou mít velmi blízké dopady.

Je zajímavé sledovat výskyt volně přístupných bází dat v pravém slova smyslu na Internetu. Zatímco před dvěma třemi lety se takové báze vyskytovaly jen na komerčně provozovaných databázových střediscích nebo byly prodávány na CD-ROM, a to jako “single-user-version” s požadavkem na značné příplatky při zpřístupnění v sítích, dnes nacházíme řadu z nich více méně volně na webovských serverech. Důvod určitě není přeměna komerčních vydavatelů na charitativní organizace, ale asi celý soubor faktorů, z nichž nejvýznamnější může být ztráta zisku v důsledku převahy nabídky takových zdrojů nad poptávkou. Informace jsou sice nepochybně také zboží, ale je-li jakéhokoliv zboží nadbytek, jeho cena zákonitě klesá.

Snahy o posílení ochrany autorů, resp. majitelů autorských práv, vycházejí z nepopiratelně podstatně větší snadnosti kopírování elektronických dokumentů a tedy také daleko většího risika poškozování vlastnických práv, než tomu je v případě dokumentů tištěných. Jedná se vlastně o přenesení praxe z oblasti tištěných informací do oblasti elektronických dokumentů, ovšem s patřičně větším důrazem na ochranu práv majitelů copyrightu. Výsledkem by mělo být určité udržení statu quo s tím, že všichni účastníci procesu komunikování a zpracovávání informací by měli mít tak možnost v určitém předstihu se připravit na postupné změny. Snahy o liberalizaci výkladů autorských zákonů ve smyslu legálního umožnění nekontrolovaného kopírování dokumentů nutně musí vést k rychlejšímu přechodu na jiné modely nejenom publikování, ale vůbec manipulace s elektronickými dokumenty. V oblasti vědeckých a odborných informací, kterých se především týká tato přednáška, je to záležitost mimořádně citlivá a velmi podstatná. Je otázkou, který ze dvou výše uvedených modelů chování je alespoň pro tuto oblast ten správnější.

1. Celbová Iva: Problémy spojené s fenoménem elektronického publikování. Ikaros 3/2 (1998); http://www.ikaros.cz/ikaros/1998/c03/elpubl2.htm
2. Mann, Charles C.: Who Will Own Your Next Good Idea ? Atlantic Monthly, Sept. 1998, Vol. 282, No. 3, str. 57-82.
3. Ecker R.: Schnelle Dokumentlieferung mit FastDoc, http://medweb.uni-muenster.de/agmb/96/ecker.html
4. Academic Writers, Academic Rights: A Draft Declarations. http://www.alcs.co.uk/ceclaration.htm
5. Instructions for authors. Collect.Czech.Chem.Commun. 64/1, i-x (1999).
6. Koubský, P.: Mezi copyrightem a copyleftem. Softwarové noviny, 5/1998, str. 1.