Dovolte, abych shrnul do několika vět základní teze, které se pokusím v dalším výkladu doložit. Tím dostanete příležitost dozvědět se v kostce, o čem jsem tu povídal a pak se spasit útěkem dřív, než se ponořím do dovozování.
Hodnotím význam nosičů myšlenek, jímž je kupříkladu kniha, denní tisk, vysílaná média, disky CD ROM a Internet, na pozadí základní charakteristiky dnešní doby. Tu chápu jako dobu, která se učí, zdůrazňuji učí, vnímat rozmanitost světa a hlavně - učí se tuto rozmanitost respektovat. Tento trend, který chápu jako osu epochy již žijeme a v níž budou žít naši potomci, se promítá do všech oblastí života, tedy i do oblasti duchovní, tedy do kultury. Projevuje se v tom, že kultura ztrácí svůj tradiční přísně hierarchizovaný charakter, s pevným žebříčkem hodnot a na příčkách žebříčku usazenými autoritami. Stává se sama rozmanitá a různorodá a i ona se učí respektu k vlastní rozmanitosti. V této atmosféře respektu k rozmanitosti přestávají být významově hierarchovány i prostředky sdělení. Je na vůli svobodné lidské bytosti, který prostředek si zvolí ke komunikaci a kterým prostředkům dovolí, aby k ní promlouvaly. Z tohoto pohledu pokládám za nesmyslné úvahy o tom, zda CD ROM pohltí knihu anebo Internet pohltí televizi, zda film pohltí divadlo. Jsou to různé prostředky komunikace, odpovídající různým přirozenostem svobodných lidských bytostí. Neznamená to však, že nastal věk hodnotové uniformity. Myšlenky i nadále mají různou hodnotou a různý význam. Nelze je však poměřovat podle toho, kterého média používají, jakými technickými kanály pronikají. Lze je měřit pouze jejich efektem, jejich schopoností inspirovat jiné lidské bytosti k činu a dalšímu rozvíjení. Závěrem se pokusím upozornit na to, že se zkracuje doba, po kterou myšlenka v tomto smyslu funguje. Nové, tedy objevné a inspirativní zastarává v dnešní době rychleji, než kdy jindy. Sebeskvělejší nová myšlenka dnes zasahuje relativně krátkodobě a nemá reálnou šanci na to, aby se stala věčnou pravdou.
Toto je v kostce vše, co jsem chtěl sdělit a nyní nastává chvíle k eventuálnímu úprku ke stánku s kafem.
xxx
Lidé tak či onak spjatí s kulturou pozorně sledují nástup nových médií. Jedni s radostí a sympatií, jiní s obavami o osud médií tradičních.
Isaac Asimov napsal půvabný esej o ideálním informatickém prostředku, který na minimální ploše je schopen zaznamenat maximum textu plus obrazového materiálu, je prakticky nerozbitný, nevyžaduje žádnou údržbu a nepotřebuje zdroj energie, je snadno skladovatelný a přenositelný, funguje v obrovském rozsahu teplot, ba dokonce i v úplném vakuu - hovořil o knize. bavuje se mi tato esej vždy, když čtu nebo slyším úvahy o elektronických médiích. Byly to disky CD ROM, nyní je v módě mudrování o Internetu.
Domnívám se, že v těchto debatách se opomíjí jeden prvek podle mého názoru důležitý. Na rozmanitá média, ať je to kniha, CD ROM, Internet, se pohlíží jako na nosič informací, jako prostředek sdělení, jako záznamový prostředek dat. Opomíjí se však faktor podle mého názoru tak důležitý, že je až samozřejmý, natolik samozřejmý, že ho nebereme v úvahu - takový už je paradox lidského uvažování. Je to moment estetický a s ním spojený moment citového vztahu.
Pokud hovoříme o takovém intimním tématu, musíme asi jako východisko vzít v úvahu charakter doby. Blížíme se konci století a dokonce konci tisíciletí a je asi třeba položit si otázku, kam jsme se dostali a co naši dobu charakterizuje. Kdybych měl návštěvníkovi z Marsu říci jediným slovem, co podle mého názoru naši dobu charakterizuje, pak bych použil slova rozmanitost. Pokud bych měl dovoleno užít dvou slov, řekl bych - respektování rozmanitosti. Málo si uvědomujeme doslova epochální změnu tohoto stavu, nebo řekněme - vztahu. I minulé epochy byly charakterizovány rozmanitostí. Od úsvitu kulturní doby byl svět rozmanitý, v jednu danou dobu na něm byly přítomny rozmanité kultury. Každá z nich však vnímala sama sebe jako středová, normativně správná. Jasně je to vidět na náboženských konceptech, z nichž asi každá soudobá kultura odvíjí svoje základní naladění. Příslušník křesťanské kultury považoval sama sebe za příslušníka té správné kultury a dokonce považoval za správné, aby zastánce jiných náboženských systémů napravoval, tedy obracel na tu svoji, jedině správnou koncepci. Mnohé náboženské systémy měly dokonce takové "obracení na víru” v zakódovány jako jednu z hlavních priorit. Křesťanský misionář považoval ne-křesťany za ubohé bytosti ohrožené věčnými mukami, pokud nebudou obráceny. Muslim věřil, je pro nevěřícího je lepší být zabit rukou muslimovou, než kdyby dále žil jako ne-muslim.
Platilo to i uvnitř dané kultury. Byla jasně definovaná historicky vytvořenými parametry. Bylo jasné, co ke kultuře patří a co je cizorodý prvek. Existovaly jasné hodnotové žebříčky, petrifikované, měnitelné jen pozvolna. Byla kultura vysoká, nízká a na dně živořila zavrženíhodná pakultura - toto vše, samozřejmě, v rámci každé dané kultury, které v oné epoše byly přítomny ve světě. Tento koncept přežil i bitvu mezi náboženským a vědeckým konceptem vnímáním světa, která vedla k laicizaci kultury, tedy zbavení náboženských institucí kulturní nadvlády.
V takto uspořádané společnosti byl respekt k rozmanitosti nulový.
Do určité míry tento stav přetrvává dodnes. Kulturní jevy se mnohdy pořád ještě snažíme navěsit na hodnotový žebříček a nevidíme, že jeho příčky jsou značně zpuchřelé. Kniha je tradičně chápána jako atribut jakési "vysoké kultury”, kdežto vše ostatní stojí jaksi níže. Jakmile se vyskytne nový kulturní jev, dejme tomu CD ROM nebo v novější době Internet, začnou hádky, zda patří na nižší nebo stejnou příčku. Konzervativně smýšlející lidé hájí nedotknutelnost příčky obsazené knihou, tak zvaní pokrokáři se snaží posadit novinku na příčku obsazenou, extremisté se dokonce pokoušejí "zastaralé” médium zatratit.
Obávám se, že všechny tyto pokusy jsou projevem tradičního myšlení, odporujícího konceptu respektování rozmanitosti.
Jsou to snahy zřejmě pošetilé a duchu nové epochy cizí. Žádné médium, žádný styl, žádný koncept, žádný žánr nemá automaticky a a priori nárok na nadvládu nad jinými. Patří k jedné jediné rozmanitosti tohoto světa a my, kteří v této epoše žijeme, si navykáme rozmanitosti respektovat - třebaže ne všichni jedinci to dělají stejnou měrou.
V tomto smyslu nevidím velký rozdíl mezi knihou a CD ROMem a Internetem - pokud mám mluvit s médii pracujícími s textem. V tomto světě tato rozmanitá média existují vedle sebe a z hlediska rozmanitosti jsou rovnocenná. Každé z nich má své - řekl bych - technické parametry, má své funkční přednosti a nedostatky, avšak žádná přednost neopravňuje k zatracení ostatních.
Rozmanití jsou ovšem i lidé v tomto světě žijící svůj maličký dílek věčnosti. Tím, že jsou vymaněni z určujícího vlivu předem nadiktovaného kulturního konceptu, dříve náboženského, nyní už dlouho laického, že mají svobodu vnitřní volby, různí, tedy rozmanití lidé budou tíhnout k různým, tedy rozmanitým prostředkům - v daném případě k rozmanitým nosičům slova.
Tím se vracím k tomu, co jsem řekl na začátku, k momentům estetickým a citovým. Jsou to momenty niterné a individuální, nedělitelně spojené s vnitřním ustrojením každé rozmanité lidské bytosti. Z toho plyne, že lidé určitého typu budou na knize shledávat estetické kvality a zaujmou ke knize citový vztah - tedy ke knize jako prostředku pro přenos slovního sdělení. Jiní lidé jsou schopni zaujmout stejně hodnotný citový vztah dejme tomu k CD ROMu, zase jiní k Internetu, a opět jiní k prostředkům, které zatím neznáme a které možná přijdou, možná nepřijdou.
V tomto světě neplatí "buď a nebo”, neplatí "buď kniha, nebo CD ROM”, neplatí "buď film nebo televize”, neplatí "buď tištěná média, nebo Internet”. Nejen to, neplatí zde hodnotové kategorie typu "vyšší” a "nižší”. Prostě - jsou zde knihy a jsou zde CD ROM a jsou zde filmy a noviny a Internet a rozhlas a divadlo a televize - to vše jsou nosiče myšlenek, ve své prapodstatě - jakožto nosič - rovnocenné, jenomže oslovující jiný typ lidí. A také tito lidé jsou rovnocenní a svobodní ve volbě navázat citový vztah k nosiči, který nejlépe odpovídá jejich estetickému vnímání.
Může se vám zdát, že se pokouším všechny tyto prvky - říkejme jim nosiče myšlenek - naházet do hrnce a rozvařit do podoby hrachové polévky. Toto zdání plyne z toho, že jsem dosud hovořil pouze o "nosičích”, nikoli o "myšlenkách”.
Tady jsem na ledě ještě tenčím. Když se řekne kniha nebo CD ROM, každý má konkrétní představu. Co ale s myšlenkami? "Mám chuť na buřta” je myšlenka, a "e=mc2” je také myšlenka. Dokonce jsou to myšlenky rozmanité. Nicméně ani já, proklamátor respektu k rozmanitosti, se zde nebudu pokoušet klást mezi ně rovnítko. Jasný a objektivně vystopovatelný rozdíl je v dopadu oněch myšlenek. První z nich má dopad v tom, že po přednášce odejdu do bufetu a koupím si buřta, čím ona myšlenka dohasne. Ta druhá myšlenka, jednou vyjádřená a rozmanitými nosiči šířená, změnila podobu tohoto světa. Rozdíl je v tom, že některé myšlenky nemají žádný nebo malý dopad, nepůsobí žádné nebo jen nepatrné změny, kdežto druhé mají dopad velký nebo dokonce obrovitý.
Tím není o významu myšlenky řečeno zdaleka vše. Ježíš Kristus oslovil dvanáct mužů. každý rozhlasový diskžokej oslovuje tisícinásobné množství dnes a denně. Také Albert Einstein vypovídal o tom, že zpočátku jeho myšlenku "e=mc2” chápal půltucet lidí. Znamená to, že některé myšlenky nesou v sobě jakýsi náboj, schopnost generovat myšlenky v mysli jiných lidí a následně i city - abych postihl jak racionální, tak estetickou složku lidské bytosti - , kdežto jiné myšlenky, a těch je většina, onen náboj mají nepatrný nebo dokonce žádný. Ostatně, ten náboj má své slovní označení, říkáme mu inspirace. Na světě byly, jsou a budou myšlenky inspirativní, každá má jiný osud, některé zasáhnou nejdříve jen malý počet lidí, ti však jsou schopni inspiraci nést dál, přetvářet ji do činů a přispívat ke změně světa a lidí v něm žijících, jiné jsou schopny zafungovat okamžitě na ohromná množství lidí, jsou inspirativní myšlenky působící zvolna, plíživě, podobny ponorné řece, jiné se valí jako proudná voda a brzy se unaví a vsáknou se do bahna.
To vše je zřejmé. A zároveň, zdá se mi, je zřejmé, že osud myšlenky naprosto není vázán na formě jejího šíření, tedy že není odvislá na technickém nosiči.
Není to tak zcela banální zjištění.
Stále ještě přežívají zbytky onoho konzervativního způsobu nazírání kulturních jevů, který věnuje nemístnou pozornost nosiči. Tedy: myšlenka šířená v knize je vyšší, než myšlenka šířená dejme tomu v novinách. Myšlenka šířená divadlem je automaticky významnější, než myšlenka šířená filmem. Báseň je něco víc, než píseň. Ručně malovaný obraz od akademického malíře je cosi vyššího, než plakát.
Toto uvádím jako příklady dosud běžných soudů, dle mého názoru zcela pošetilých.
V dnešním světě nemůžeme tušit, odkud přijde inspirace. Netušíme, odkud nás zasáhne blesk. Moji generaci zasáhly písně Suchého a Šlitra víc, než verše všech tehdy tvořících básníků dohromady. Karel Čapek vystupoval na tržišti zvaném noviny. A pak tu byl Karel Kryl, zazpíval a zahrál na kytaru a jeho verš bratříčku, zavírej vrátka vpálil cejch do svědomí jedné epochy. Vietnamskou válku pomohla zastavit reportážní fotografie a videoklipy ovlivnily tvář filmové tvorby víc, než akademické přednášky laureátů.
Jsme ve světě rozmanitosti a neočekávanosti. Autority už nejsou vytesány z mramoru, jsou ro bytosti vytvořené z ohně okamžitého výbuchu. Tímtopříměrem chci poukázat na jeden závažný důsledek. Mramor je samozřejmě trvanlivější, než záblesk. Dnes už sotva kdo může doufat, že skončí jako zbožněný stařec. Životnost autority je historicky vzato kratičká. Inspirativní myšlenky prší ze všech stran a ze všech prostředků - jež jsou opakuji rovnocenné - ovšem jejich síla rychle vyprchává, protože prudce se měnící svět jim nedovolí zapustit trvale kořeny.
Tento stav věcí vyhovuje lidem určitého typu a jiní ho musejí bytostně nenávidět. Pohyb v současném světě vyžaduje rychlou adaptibilitu. Jedeme v autě, které nepotřebuje zpětné zrcátko. Minulost nám nemá nic, nebo skoro nic ke sdělení. Vše, co je opravdu důležité, je dnes a bude zítra. Je tento svět lepší než ten minulý, nebo horší? Kdo pochopil, co jsem se pokusil sdělit, ví, že tato otázka nemá vůbec žádný smysl. Svět je jiný a i my jsme jiné bytosti.
Bůh nám buď milostiv, chce se mi říct při takovém zjištění. Jenže Bůh milostiv nebude. Nikdy nebyl. To je jediné, co nás spojuje s minulostí a jeidná jistota, o kterou se můžeme opřít.
Ondřej Neff
21.4.1997